Porod - únor 2002, aneb porodnici na Polní nešťastně jsme zvolili, péči tamních doktorů jen náhodou jsme přežili

Porod začínal normálně, v termínu – odtokem plodové vody dne 14.2.2002 ve 3 hod ráno. Vyrazili jsme do porodnice, předem vybrané dle „prvního dojmu“. Proběhlo vstřícné přijetí příjemnými porodními asistentkami, i lékaři se zdáli být fajn. Když bolestivé a vyčerpávající stahy v 4 minutových intervalech pokračovaly i druhou noc, požádala jsem lékařský personál o epidurální analgezii. Bylo mi vyhověno. Po půlnoci mi ji píchli. A jaký div, za necelé dvě hodiny byla Natálka (3770 g, 50 cm) na světě. Epidurál výrazně dopomohl k otevření porodních cest. Když o tom nyní přemýšlím, mrzí mne, že lékaři na takto protahovaný porod nikterak nereagovali dříve. A tak jsem na porodním sále postupně poznala všechny čtyři směny. Samotný porod vedly jen porodní asistentky. Poté, co přístroj přestal monitorovat ozvy plodu, provedly mi „jaksepatří“ nástřih hráze, asi aby to bylo rychle venku. Také poněkud zsinalé zavolaly lékaře. Ovšem pozor – jednalo se pouze o poruchu přístroje!
Současně rodilo více maminek, proto bylo nutné mě z porodního sálu asi 15 minut po porodu vystěhovat. Blažený dojem, o dobrém výběru porodnice mě opouštěl. Protože na oddělení šestinedělí bylo momentálně plno, poležela jsem na vozíku na chodbě do rána, než bude některá z maminek propuštěna domů. Tam také proběhlo první přiložení novorozence k prsu (no aspoň že tak ne?). Ovšem nad způsobem, jakým mi pomáhala přiložit sestřička, jsem musela zakroutit hlavou. Na tomto místě bych chtěla vyzvednout předporodní kurz, který jsme s manželem absolvovali a díky němuž a s manželovou pomocí, se mi po odchodu sestřičky přiložit zadařilo. Možná by takovéto kurzy sestřičky měly mít povinné.
Po přechodu na pokoj (ve dveřích na pokoje se s vozíkem nevytočíte, můžete jet vsedě, což po šítí pro mě nepřicházelo v úvahu, tak jsem dala přednost „jít po svých“) mě dojem, o kterém jsem se již zmímila, opustil nadobro. A tak dovolte ještě několik, řekla bych důležitých, bodů:
1. V nemocnici se šířila infekce – zlatý stafylokok, na miminkách se projevovala škaredou vyrážkou po celém tělíčku. Děti maminek, ke kterým mě přistěhovali na pokoj, infekci již měly! Dnes už vím, že porodnice touto infekcí trpěla již několikrát, také vím o mamince, jejíž miminko bylo nakaženo již 14 dní před mým porodem! Škoda, že jsem to nevěděla dříve. Ale lékaři to přece celou tu dobu věděli a přesto opatření podnikli až asi 2 hodiny po mém porodu, kdy vyvěsili na porodnici ceduli s nápisem „Příjem na porodní sál z technických důvodů zastaven“.
2. Kojení – první dvě noci Natálka probrečela, zřejmě měla hlad a já ji ještě neměla co nabídnout. A nezbývalo mně, než zajít za sestřičkou. Nechtěla jsem rušit spoluležící, co miminka na pokoji neměly, jejím křikem a sama jsem byla už 2 noci nevyspaná. Rooming-in byl v porodnici jakýsi „nadstandart“, jinak vozili miminka na kojení podle rozvrhu, který visel na každém pokoji. Ale vraťme se k dodržování zásad úspěšného kojení. Sestřička k nám dofrčela s lahví rýžového odvaru. Tu jsem se ozvala: Jejda a nebude mi tak odmítat prso, když jí dáte láhev? Inu to, jak jsem byla seřvaná, nejde ani popsat. Co si myslím, že jí chci radit, a když se mi to nelíbí, tak mi teda Natálka bude řvát, praštila lahví o stůl, práskla dveřmi a odešla. Od té doby jsem na nic už ani nemukala, a to ani na to, když jí druhý den vrazili dudlíka.
3. Návštěvy na pokoji – děti nesměly z pokoje, návštěvy nesměly na pokoj, děti jste samotné na pokoji nechat nesměla, netřeba dalšího komentáře...
4. Můj zdravotní stav se zhoršoval, přetrvávaly teploty, nemocnice však měla být od pondělí zavřená, proto bylo nutné nás všechny propustit. Přestože jsem tedy u vizity hlásila, že už skoro nechodím a že je mi hůř než 2 hodiny po porodu, byla jsem ono pondělí (3. den) propuštěna s tím že „hráz je klidná, můžete jít domů“. Když tedy shrnu můj víkendový pobyt v porodnici – s kojením mě nepomohli, spíše naopak, že by třeba přišla rehabilitační sestra a ukázala mi nějaké cviky vhodné v šestinedělí? Nic. Vlastně to bych lhala, dostala jsem najíst!
5. Návrat do porodnice proběhl zanedlouho, přesně týden od porodu, kdy jsem stále ještě neseděla a už téměř nechodila, jizvu jsem měla rozjetou. Po prohlídce zjistili hematom – krevní sraženinu. Materiál, použitý k šití, se prý vstřebal dřív, než se jizva stihla zhojit... a tak krvácela dovnitř. Za necelé dvě hodiny jsem už byla na sále, narkóza, revize hráze, odstraněn hematom 3x5 cm. Lékaři se domnívali, že do dvou hodin po revizi budu moci jet domů, já se však nedokázala ani otočit na posteli (porod je v porovnání naprostá hračka). Dočasně mě umístili na nadstandartní pokoj na gynekologickém oddělení kde ho měla zaplacený nějaká paní docentka. Tam mi došlo, že chování lékařů a sester je odvislé od toho, zda-li pacient má či nemá titul. Manžela s Natálkou neustále posílali domů, že tam nemůže být. Marné byly moje zdůvodnění, že kojím. Nevzdávali jsme se. Když v 8 hodin večer bylo patrné, že ani já, ani Natálka s tatínkem se z nemocnice nehnou, paní docentka ztrácela nervy (i když jsme byli v tichosti), seřvala nás i doktory. Až to „zabralo“ a najednou bylo místo – dokoce volný dvoulůžkový pokoj – i pro tatínka (sama bych se o Natálku nedokázala postarat). Jizva se mi rozjela i po revizi, lékař při kontrole jen konstatoval, že je to jen povrchové kožní, že už to podruhé zpravovat nebudou a že se mi to bude akorát místo 14 dní hojit měsíc, dva... Na závěr chci jen uvést, že v jednání jednoho a téhož lékaře byl diametrální rozdíl, ten samý lékař mě přijímal (a zdál se velmi příjemný) a ten samý mě kontroloval po revizi (a nestačila jsem se divit).
6. U Natálčiných nehtů se začaly objevovat jakoby záděry. A tak ještě před opuštěním porodnice po revizi jsem poprosila lékaře na gynekologii aby se na ni někdo podíval, zda-li se nejedná o tu infekci. Lékař na gynekologii nám sdělil, že tomu nerozumí, chtěl zavolat pediatra, ale prý tam žádný není, že jsou zavření, a tak nás vyslal do dětské nemocnice, kam jsme se hned vypravili. Já, den po revizi hráze, nesedící, skoro nechodící, prostě naprosto nemožná. Samozřejmě nás tam okamžitě obě přijaly, a tak jsme si další týden poležely tam. Nebylo nic příjemného koukat na bezbranné miminko jak 3x denně dostává injekce s antibiotiky do stehýnek. Nejsmutnější na tomhle všem je, že tomu všemu šlo přece zabránit! Na druhou stranu jsem ale poznala konečně velice vstřícný personál, který se staral nejen o Natálku, ale i o mě, i přesto, že jsem tam byla jen jako doprovod. Poprvé mě navšítila rehabilitační sestra, se kterou jsme cvičily poporodní cvičení a také jsem poznala, že existují i hodné a milé sestřičky! Samozřejmě kromě porodních asistentek, které byly také naprosto skvélé. Tedy až na ten nástřih, který mi způsobil nemalé potíže a kterým ještě zdaleka není konec. Revize dost možná nebyla poslední... Ale o tom zas někdy příště.