PS

PS:
dodatečně bych ti ráda za tvůj příspěvek poděkovala. Když jsem psala o své zkušenosti, říkala jsem si, jestli nejsem vůči zdravotníkům nespravedlivá – i když mám s nedbalostí zdravotníků docela pestré zkušenosti, člověku se pořád nechce věřit, že by lidé, kteří rozhodují o životě a zdraví druhých lidí, byli tak lhostejní. Kromě toho jsem v nemocnici potkala pár bezvadných sester, vůči kterým mě mrzelo, že tohle zařízení kritizuju. Pořád jsem si říkala, třeba existují nějaká preventivní hygienická opatření, o kterých já nevím, třeba to všechno, včetně nejrůznějších ponižujících procedur, omezení přídělů mlíka pro mimina, nebo jejich oddělení od matky má nějaký smysl.
Po přečtení tvého příspěvku moje pochybnosti zmizely a já jsem definitivně pochopila, že je za tím opravdu jenom lhostejnost, lenost, nedbalost, neochota přemýšlet, opojení mocí a snaha o upevnění nadřazenosti nad pacienty.
Tvůj udiv a rozhořčení nad tím, že se pacient snaží dopředu zjistit, co se bude s ním a jeho dítětem dít, jsou tak upřímné, až jsem se pousmála. Vždyť přece pacient je tady od toho, aby se mlčky, slepě a bez protestů podřizoval.
Dovolím si odcitovat jeden bod z oficiální verze práv pacientů schválených ministerstvem zdravotnictví před dvanácti lety(!):
„pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s takovýmto postupem spojena. Pokud existuje více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo.“
Jak vidno dle tvé reakce, povědomí o něčem takovém k tobě ještě nedorazilo, viď?
Vážně, díky za Tvou reflexi. Jasně z ní čiší postoj: když je pacient v nemocnici spokojen, je to zásluha nemocnice, pokud ne, je to chyba pacienta. Legrační.
Nejsi vůbec schopna vidět, že můj příspěvek není černobílý. Chválím? Ale to je samozřejmé. Kritizuji? Co jsem si to dovolila!
Je zajímavé pozorovat, jak se v tvém myšlení a vnímání odráží mé líčení. Pokud tomu dobře rozumím, vidíš hysterickou, sobeckou a rozmazlenou nánu, která by nebyla spokojená nikde. A kdo by se zabýval názorem někoho takového, že?
Pak už na mně jenom hledáš chyby. Je špatně, že jsem nejmenovala dítě. (Když už jsem nejmenovala nikoho, proč bych měla jmenovat zrovna jej?) Za útlum laktace si můžu sama, protože mám špatnou životosprávu. Jídlo totiž nejím ne kvůli opodstatněným obavám ze zdravotní závadnosti, jak tvrdím, ale proto, že mi nechutná. Můj denní režim – spánek od 3 ráno do 10 dopoledne, je výrazem mé zlovolnosti či zhýralosti, nikoliv přirozeným rytmem, který se u mě ustálil v posledních dvou měsících těhotenství a který mimochodem přesně kopíroval denní rytmus mého dítěte. Jediný správný denní režim je přece jednoznačně ten nemocniční. Ano, já chápu, že nemocnice má určitý řád a musí nějak fungovat a chápu, že je zapotřebí se podřídit. Na druhou stranu bych byla ráda, kdyby lékaři pochopili, že něco na befél zkrátka nejde, a nenadávali mi po nocích za nespavost a ve dne za viditelnou únavu a nesoustředěnost.
A že jsem „si dovolila“ mít strach ze spolupacientky? Jistě, není hezké říct, že někdo vypadá jako alkoholik, bezdomovec... Bohužel, skutečnost, že určité choroby jsou v určitých sociálních skupinách výrazně častější, je statisticky podložený fakt, stejně jako skutečnost, že čím víc lidí se na mém pokoji vystřídalo, tím pestřejší byla škála bacilů, které si přinesli s sebou. A divit se, že jsem se za této situace na pokoji cítila ohrožena, a to dokonce natolik, že jsem nechtěla mít novorozence u sebe, to už svědčí o opravdovém ignorantství.
A pak mě ještě pokáráš, když se zmíním o tom, že jsem si nemohla zamluvit nadstandardní pokoj. Jenže, milá zlatá, problém, o kterém mluvím, je právě v tom, že Někdo si ho zamluvit mohl, takže já jsem se do něj, když už na mě přišla řada, nedostala. A v tom jediném s tebou musím souhlasit. Takový postup opravdu není férový vůči ostatním maminkám a tedy také vůči mně.

Připadá mi docela neuvěřitelné, o čem se tady vůbec vede debata. Otázka totiž není, zda je pro šestinedělku lepší stará polévka nebo suchý rohlík, ale jak se vůbec mohlo stát, že šestinedělka tu starou polívku dostane, protože podle hygienických předpisů ji zkrátka dostat nesmí. Otázka není, zda jsou lepší sprchy na chodbě nebo u pokoje, ale jak je možné, že odpady sprch, kam odtéká krev, tedy infekční materiál, neodtékají. Jistě, elektřina občas vypadne, je smůla, když se to stane zrovna uprostřed operace a je pravda, že po jedné operaci nemohu posoudit, zda na Polní vypadává častěji než jinde, na druhou stranu – toto jsem tam opravdu zažila. No a ti mravenci byli na šestinedělí doma už nejspíš nějaký ten týden. Přitom toto všechno jsou pořád jenom hmotné věci. Na řešení etických otázek nejspíš dojde až za padesát let. A to pořád mluvím o záležitostech, které jsou někde psány a dány, takže by o nich vůbec neměly vznikat pochybnosti. Opět si dovolím odcitovat kodex práv pacientů:„V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedeny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na vyšetření přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný.“
Když jsem s něčím takovým přišla k Milosrdným, bylo to, jako bych spadla z Marsu. Tam se pacient v očích některých zdravotníků dostává na úroveň hospodářského zvířete z velkochovu. S domácími mazlíčky se totiž zachází líp.

Víš, Markétko, nejsem malicherná a zas mě tak moc nebaví hrabat se v sobě. Kdyby šlo jenom o mě, mávnu nad vším rukou. Ostatně, nakonec jsem se, částečně díky šťastné náhodě, částečně díky vlastní opatrnosti ničím nenakazila, pár dní hladovky ještě nikomu neuškodilo a o tom traumatu z pocitu špíny, ohrožení, bezmoci a ponížení, bych pomlčela. Ostatně nebyla bych první a bohužel zřejmě ani poslední žena, která má po návratu z porodnice tyto problémy. Po tom všem bych už neměla dost energie na nějaké výstupy a řekla bych si přesně to, co si řekne většina žen: hlavně že je děcko zdravé. Ale když jsem pak doma přišla ještě na to, že mi dceru málo krmili, tak jsem se docela nasrala a došla k názoru, že mlčet by byla chyba.
Zatímco já jsem si nechala rozřezat břicho, aby děcko nebylo polámané, přidušené nebo dokonce mrtvé, na dětském pak hlady vřískalo hodiny a hodiny, takže si div nevyřvalo kýlu, kterou by bylo nutno operovat.
Dovedu si, byť mi to dá dost práce, představit, že sestra, která má v každou chvíli na starosti všechny svěřené děti, se prostě nemá čas zamyslet nad tím, v čem je asi chyba, když děcko, které právě během minuty zhltlo příděl potravy, jež ho měl nasytit na tři a půl hodiny, řve dál. Od individuální péče o děti jsou tady lékaři a proto se ostatně dělají vizity. Ale lékař, které se po nemocnici pohybuje vyzbrojen názorem, že oddělení šestinedělí je dokonale fungující mechanismus, kterému v hladkém chodu brání pouze zlotřilost a nedbalost pacientek, by udělal lépe, kdyby vůbec nepřišel do práce a místo toho si doma prostudoval informační brožurky o kojení, aby pak mezi maminkami nešířil bludy a zbytečně je nedeptal.
Milá Markéto, tvůj postoj a vnímání pacientů nezměním. Jsem přesvědčena, že některé věci nejdou na befél, a dokud budeš v pacientech vidět problém, překážku v práci a stádní zvíře, pak ke změně postoje ani nebudeš mít důvod. Řekla bych, že je na vedení nemocnice, aby jasně stanovilo pravidla, která budou v souladu s obecně platnými předpisy, a jejich dodržování pak po svých zaměstnancích vyžadovala a kontrolovala, nejsnadněji s pomocí těch, jichž se péče zdravotníků týká, tedy samotných pacientů (například formou dotazníků, které by mohli posílat pacientkám domů místo roztomilých, leč poněkud nesmyslných oznámení o narození dítěte). Opravdu věřím, že když se z pacientek oblečených do ponižující nemocniční „uniformy“ z hadrů, majících právo jen mlčet a trpně vše snášet, stanou rovnocenní partneři , jejichž názor je „nahoře“ brán v úvahu a může případně i ovlivnit (negativně či pozitivně) osobní příplatek vyplácený ke mzdě, u mnohých zdravotníků to přispěje k výrazné změně postoje k lepšímu.
Vydělají na tom všichni – pacienti kvalitnější péči, dobré sestry a lékaři víc peněz nebo aspoň lepší pracovní atmosféru a nemocnice lepší pověst.