tragédie ve FNKV

Četla jsem si příspěvky a názory na tuto porodnici a mám slzy v očích.

Sama jsem zde rodila před čtyřmi lety a mám krásnou zdravou holčičku. Souhlasím s tím, že nemocnice není nijak komfortně a moderně vybavena. Přestože jsem si tenkrát zamluvila nadstandard, byla jsem nakonec na 4lůžkovém pokoji i s miminky, protože vše bylo plné. Sestřičky na šestinedělí byly milé, vše nám pečlivě ukázaly a vysvětlily. Primářka Wiererová byla skvělá. Nikdo neumí miminko tak krásně pochválit jako ona.

ALE. Z rozhovorů s ostatními maminkami jsem zjistila, že pokud porodník není známý pacientky, pak je přístup na porodním sále úplně jiný. Já měla to štěstí, že jsem známého měla. Přesto na mě porodní asistentka neměla při bolestech čas, protože „měla svoji jinou práci“ a manželovi bylo řečeno, že má ještě dost času (byl vpuštěn na poslední 1,5 hodiny), takže u mě byl místo manžela porodník (přestože jsme měli přítomnost tatínka u porodu zaplacenou a absolvovali jsme i předporodní kurz, který spočíval v tom, že nám bylo oznámeno, že klistyr a nastřižení hráze se dělá vždy a že maminka v šestinedělí je přecitlivělá).

Své druhé dítě jsem tedy plánovala porodit také v této porodnici a u stejného porodníka. Věřila jsem mu.

Letos v lednu, ve 36.týdnu (35+4) těhotenství jsem v této nemocnici byla hospitalizovaná s těhotenskou hepathopatií (špatná funkce jater, která se občas vyskytne ke konci těhotenství). Na všechny mé otázky, které se týkaly ohrožení dítěte, jsem byla ujišťována, že dítě je mimo nebezpečí. Musím také říci, že o vitamíny, které jsem měla dostávat na játra, a které mi jeden doktor předepsal, jiný na to zapomněl, jsem si musela říkat sestrám. Jeden doktor mi řekl po 5 dnech hospitalizace, že musím ležet a vyžadoval kontrolu monitorem, druhý den mi jiný doktor na celý víkend monitor zrušil a řekl, ať si chodím, jak chci, že nejsem ve vězení. Musím dodat, že před víkendem se mi jaterní testy zhoršily tak, že některé hodnoty dosahovaly více jak 15ctinásobku mezních hodnot, což jsem ale netušila. Přijímali mě s polovičními hodnotami.

Hned následující úterý (36+5, 2.týden hospitalizace) odpoledne jsem byla na kontrolním utz. Byla u toho moje ošetřující lékařka a vedoucí utz, který kontroloval průtoky pupečníkem. Dítě se již od rána chovalo neklidně a při utz se pohybovalo tak extrémně, že šlo jen velmi těžko zjistit průtoky. Lékař u utz z toho byl dost podrážděný.

Ve středu ráno jsem po vizitě šla opět na kontrolu průtoků. Zde mi ti stejní lékaři, kteří byli u utz předchozí den, sdělili, že je dítě mrtvé… Byl to ten nejhorší moment v mém životě (dle patologa smrt dítěte jasně souvisela s extrémními hodnotami jaterních testů. Dítě bylo ZCELA zdravé a donošené – týden 36+6, 3kg, 51 cm).

Až po propuštění z nemocnice, kdy jsem odešla psychicky zhroucená, s prázdnýma rukama, bolavým tělem a s obrovskou bolestí v srdci, jsem se po konzultacích s nezávislými odborníky dozvěděla, že jsem mohla zemřít i já. Hodnoty, které jsem vydržela mohly být smrtelné i pro mě, ale nemusely být smrtelné ani pro jednoho, kdyby se těhotenství ukončilo včas. Měla být pod neustálou kontrolou (utz, krev, monitor) a těhotenství se mělo ukončit co nejdříve. Také jsem se dozvěděla, že extrémní pohyby dítěte předchozí den byly signálem, že se děje něco nepřirozeného a že jsem okamžitě měla být napojena na monitor. Mohli tak třeba dítě zachránit. Nestalo se. A to ty pohyby viděli dva odborníci…

Miminko, které mohlo žít, mi už nikdo nikdy nevrátí a my místo oslav z narození připravujeme pohřeb. Je zcela jasné, že jim už nevěřím a pokud budu mít to štěstí a odvahu a znovu otěhotním a dítě opět donosím, rodit zde už prostě nemůžu.

Po miminku mi zůstaly jen fotky z utz, láska, kterou mu nikdy nebudu moct dát a… obrovská bolest v srdci. Díky mé dceři, manželovi a celé rodině se snažím naučit se s tímto neštěstím žít a věřit, že budoucnost bude lepší.