Re: Jak dál?

Ahoj, soucítím s vámi a moc bych vám přála, aby se to všechno vyřešilo a v dobré obrátilo.
Nevím, jestli si ještě někdo přečte můj příspěvek (když už jste tady psaly dávno), ale taky právě prožívám něco podobného, no vlastně úplně to stejné. Např. Momo: jakobych viděla sama sebe.
Mé trápení už trvá delší dobu, ale dřív jsem si to nějak nechtěla připouštět. Až teď poslední dobou je to horší a horší a já už nevím jak dál. Taky v noci nespím, trápím se, pláču, nemůžu nic jíst, pořád zvracím.
S manželem jsme svoji už 9 a půl roku, a známe se 12 let. Máme spolu 7 letého chlapečka. Všechno bylo skvělé, moc jsme se milovali a byli jeden druhému oporou. Ale po narození syna se to tak nějak pomalu začalo měnit. Ze začátku to ještě bylo moc krásné, měli jsme z něho oba radost a užívali jsme si krásným společných chvilek s miminkem, ale i sami dva spolu. Ale po pár letech, nevím čím to bylo, jestli tím, že jsem pořád byla s malým doma, začal manžel chodit s kamarády na pivo. Nejdřív mi to nevadilo, dokonce jsem mu sama říkala, ať si zajde a odreaguje se...bylo to celkem v pohodě a nebylo to moč často, a chodil brzo domů.
Ale ted poslední půlrok nebo i víc, je to čím dál horší. Chodí na pivo skoro každý den, někdy příjde domů hodně pozdě, nebo až ráno, a nechodí jenom s kamarády, ale hlavně s kamarádkami - obvzlášť s "jednou kamarádkou" - denně si píšou SMSky....Manželovi je 33 a jí je 19. Taky si říkám, že je asi pro něho hezčí, mladší, štíhlejší. (mě po porodu už zůstalo malé bříško). Už jsme se o tom párkrát spolu bavili, ale pokaždé to skončilo hádkou, že se chovám jak malá, a že o nic nejde, že je to jenom kamarádka. Já mu věřím, chci mu věřit, že opravdu o nic nejde, ale hrozně mě trápí a bolí, že jí (a taky ostatním kamrádům) dává přednost předem mnou. Já jsem až ta poslední, za kým příjde, když nemá s kým jít na pivo.Dokonce na Silvestra po půlnoci, kdy mají byt partneři spolu, odešel za svými kamarády a nechal mě samotnou s malým doma, tohle mě dost vzalo, tohle nikdy před tím neudělal. A ani se sexem to mezi náma není moc dobré. Milujeme se opravdu málo, možná tak jednou za měsíc někdy ani to ne. A když se nás známí, rodiče atd. ptají, jestli chceme druhé dítě, tak nevím co mám na to odpovědět. Já bych moc chtěla a když jsme se o tom bavili s manželem, tak taky říkal, že by chtěl. Ale já nevím, takhle to přece nejde...nevím co si mám o tom myslet. Když je náhodou doma, tak jsem to vždycky já, kdo "žadoní" o sex, ale většinou se potýkám s odmítáním. Uplně to na něm vidím, jak přemýšlí, co udělat, aby se tomu vyhnul. A když už se pak milujeme, tak nidky nevím, jestli to chce taky, anebo se jenom přemáhá kvůli mě...Taky jsme se už o tom bavili, řekla jsem mu, ať mi prostě narovinu řekne, jestli někoho má, že mu nebudu dělat scény a tak, že jenom prostě chci vědět na čem jsem. Ale pokaždé mi odpoví, že miluje jenom mě a nikoho nemá, jenže z jeho chování ke mě, to tak vůbec nevypadá, sám od sebe mě neobejme, nepohladí, neřekne mi něco pěkného...jak to bylo dřív. Kdysi jsme si třeba dávali na stůl ráno nebo večer psaníčka. Ale ted je to všechno pryč. Asi mu to takhle vyhovuje, vím, že by mě a syna neopustil, nevím jestli je se mnou jenom kvůli synovi, anebo mě chce mít, jako v záloze - až se pak "vybouří" ....Je mi opravdu mizerně, jsem zoufalá a nevím jak dál, co mám dělat a jak se zachovat. Moc ho miluji, je to jediný člověk-muž se kterým chci být, nechci ho ztratit.

Je to sice moc smutné, ale zároven i povzbuzující, že nejsem sama, koho tento problém trápí. Snad, doufám, že u vás je už situaci lepší, že se to vyřešilo - pokud ano, napište prosím, třeba mi nějak můžete pomoct, děkuji moc. Pokud ale vaše trápení pořád trvá, tak přeju vám i sobě, aby jsme se držely a doufaly v to, že se to všechno spraví.