Separační úzkost dítěte

Vážená paní doktorko,

vím, že toto rubrika pro dospělé, ale protože jse na mateřské dovolené, víte určitě hodně o psychice dětí. Jde o naši dvouletou dceru, která začala v 21 měsících chodit do jeslí, kde byla tři měsíce,zvykla si docela rychle a v jeslích se jí celkem líbilo. Pak nastali měsíční prázndniny v jeslích a a pak ještě dva týdny dceřiny nemoci. Tudíž zacčala chodit do jeslí po šesti týdnech.
To co ted děje je naprosto zoufalé, brečí už doma a nechce ani odejít, volá maminku. To bych ještě brala jako normální projev po tak dlouhé době. V jeslích jsou z ní tety neštastné protože prý opravdu křičí celý den, vzteká se a odmítá jak jídlo tak pití a vůbec nespí. Mám srach z hlediska její psychiky a jejího zdraví protože mi jí předávají naprosto vyčerpanou a zároveň štastnou že mě vidí. Je štastná at jí vyzvedne kdokoliv nejenem já nebo manžel ale i babičky. Je od malička hodně citlivé dítě a vnímá každou změnu, změnu prostředí i okolí. Nevím si rady, po týdnu, kdy tam byla jen do dvou hodin (vyzvedáváme ji po spani) se to zatím jenom zhoršuje. To že nepije mi dělá velké starosti a bojím se aby se nějak nešprajcla (prominte ten výraz). Dnes ráno když jí manžel do jeslí vedl, tak nebrečela nahlas, ale měla prý naprosto kamennou tvář a nechtěla nic co jí nabízel, schoulená v kočárku a začala brečet (spíše řvát až při příchodu do jeslí). Je to velmi psychicky náročná situace ale především nechci udělat něco špatně. Poradte prosím, co se může v hlavě takového prcka odehrávat a jak na to aby se situace zlepšila. děkuji. hospesova