Otázka
Odpověď
Zůstat či odejít
29.10.2002 22:56:00 Karla
Ahoj,
Je mi 27 let.Mám čtyřměsíčního chlapečka.Nevím jak a čím začít.
Mám přítele,s kterým jsem 5 let.Žijeme spolu asi 4 roky v podnájmu v dost hrozných podmínkách.
Asi spíš začnu od začátku.Seznámili jsme se při ceste do Orlických hor.Začali jsme spolu chodit a já do něho byla zblblá.Ted bych spíš řekla,že jsem měla období,kdy jsem se chtěla usadit.Mít někoho s kým budeme všechno dělat spolu,chodit do kina,na procházka,držet se při tom za ruce,plánovat si společnou budoucnost apod.On mi od začátku ubližoval.Hodně pil a když jsme někde byli,vůbec si mě nevšímal.Ani nevěděl kde jsem.I přes to jsem s ním začala žít.Jeho pití pokračovalo dál.Když jsem koupila něco do domácnosti,ještě dlouho mi to předhazoval.Jsem dost šetrná a opravdu zbytečné věci nekupuji.Např.vařila jsem v hrncích po tetě.Ty hrnce nejen že byli hrozné,ale ještě k tomu malé.Koupila jsem sadu nových hrnců a měla jsem z toho radost.On mi řekl,že je nepotřebujeme.Podle něho jsme nepotřebovali nic,jenom peníze na chlast a na koncerty.
Tak to bylo s více věcmi.Pak je tu další věc,kterou mu asi nikdy neodpustím.Před dvěma lety jsem se snařila získat hypoteční úvěr.Chtěla jsem koupit byt či nemovitost,protože jsem věděla,že časem budu chtít miminko a na mateřské dovolené budu ráda,že budu mít na Sunar.Bydlíme doted v podnájmu,v jedné suterénní místnosti,kde je asi 70% vlhkost(opravdu nepřeháním).Okno je do ulice,je zamřížované,chodějí nám před ním lidé,večer nemůže být otevřené a to ani v létě,protože se bojím co by nám sem mohl někdo hodit.
Jednoduše je to dost depresivní.Když jsem chodila do práce ,tak mi to vadilo,ale přetrpěla jsem to hlavně proto,že jsem chodila později z práce a nebo jsem courala.Ale ted jsem doma hodně a opravdu mi to tu leze na nervy.Je tu špatné světlo,mám strach,že si malej zkazí zrak.
Co se týče mého přítele,tak tomu to maximálně vyhovuje.Nic nemusí dělat.Nedávno jsem šla ven s miminkem.Když jsem odcházela,on zůstal doma.Loučili jsme se a on na malého,že prý máma s tebou pořád courá(snažím se tu byt co nejméně,trochu na vzduch) no a já na to,no když se táta nepostaral,no a on no to je levnější.To je podle mě něco neuvěřitelného.On tím myslel,že je levnější a jistě pohodlnější,chodit a malym ven než přemýšlet jak odtud.A to tu platíme nehorázné peníze za nájem a služby.
Můj problém je hlavně v tom,že jsem se po porodu změnila.A nebo spíš už svého partnera nemám ráda.To že ho nemiluji vím déle.V těhotenství jsem ale ještě s ním chtěla být.Když jsem byla těhotná,několikrát jsem plakala mámě do telefonu,že on je zase v hospodě.Pak je tu další věc,kterou mi dost ublížil.Moc jsem ho chtěla u porodu.On mi řekl,že byl v jeho 16 letech u porodu telátka a když to viděl,tak se pozvracel.Dost jsme se kvůli tomu hádali.Mě by tak nevadilo,kdyby mi hezky řekl,že neví,že se bojí,že mu tam bude zle a tak ,ale ne že mě vlastně přirovná ke krávě.Já kdybych viděla narození telátka,byla bych v sedmém nebi a to ted i tenkrát.
No ale tak jsem se zapřela a on když se blížil termín porodu najednou chtěl.A to jsme zase nechtěla já.Tak jsme tam byla sama a vzhledem k tomu,jak se tam ke mně chovali,je to můj nejhorší zážitek.A to jsme se porodu nebála a docela jsem se těšila.
Další dost důležitá věc je,že na začátku našeho vztahu jsem si ho chtěla vzít.Měla jsem ho ráda a byla to hezká přectava.On mi řekl,že je to přežitek a že nechce.Mě to tak nějak zhnusil,že jsem si řekla,proč já bych si ho měla vlastně brát.No a když jsem byla těhotná,tak by nejednou docela chtěl.Kluk se totiž jmenuje příjmením po mě a to mu začalo vadit.
Ted nevím co mám dělat.Vím,že ho nemám ráda.Ještě jsme se spolu nemilovali a to ani nehrozí.Prostě nemůžu a nemám vůbec chut.
Je tu další věc a to když někomu řeknu,tak se zhrozí.Tak 2 roky nazpátky jsme se spolu nelíbali.Já jsem dlouho chtěla,k líbání jsem ho spíš musela nutit.Dělali jsme “líbací půlhodinky“.No a asi tak tu samou dobu jsme nikde nebyli spolu.Maximálně na nákupu nebo na procházce do parku.Žádně kino,žádná večeře či sklenička vína.Dlouho jsem se snažila a už nemůžu.Přispůsobila jsem se,začala jsem chodit se svími známými,s rodinou a vystačila jsem si.Ted mě to všechno trápí a nevi m jak dál.Asi o tom moc přemýšlím.
Mám krásného chlapečka a myslim,že to je to nejkrásnější co mě v životě potkalo.
Můj problém je ted v tom,že potřebuji a toužím po lásce.Přítele s kterým ted žiji asi už nedokážu mít ráda.Nějak se mi zhnusim.Nedokážu se mu podívat do očí,možná mám strach,že to na mě pozná.
Nedávno kolem mě prošel nahý a já jsem se z toho málem osipala.
Nechci být na něho zlá ,ale nemohu si pomoct.
Nejhorší je,že nemám kam jít.K rodičům by to nešlo a nedělalo by to dobrotu.
Někdy si připadám stará na lásku.Někdy mě napadne,že bych to měla nechat být,ale začínám se v tom všem dusit.Chtěla jsem navštívit psychologa,ale nevím kam a jestli to má cenu.
Přítel se ted jakoby snaží.Ale myslím,že svou šanci propásl.
Hlavně mi nepište,že mám myslet na kluka a že je to jeho táta.To si uvědomuji,ale stejně bych mu kluka nedala hlídat ani omylem.Měla bych strach,že mu ublíží.Né umyslně,ale on když něco dělá tak nepřemýšlí.Když jsem přišla z porodnice,poprosila jsem ho,aby mi dal vodu na převaření.Napotřetí jsem si naštěstí všimla,že dává vodu z kohoutku.Malej mě podvakrát hrozný průjem,ale naštěstí se nic nestalo.Jo a to jsme měli nakoupenou kojeneckou vodu.Není to jen toto,ale tohle bylo ohrožení života miminka.
Prosím poradte mi!
Karla
Je mi 27 let.Mám čtyřměsíčního chlapečka.Nevím jak a čím začít.
Mám přítele,s kterým jsem 5 let.Žijeme spolu asi 4 roky v podnájmu v dost hrozných podmínkách.
Asi spíš začnu od začátku.Seznámili jsme se při ceste do Orlických hor.Začali jsme spolu chodit a já do něho byla zblblá.Ted bych spíš řekla,že jsem měla období,kdy jsem se chtěla usadit.Mít někoho s kým budeme všechno dělat spolu,chodit do kina,na procházka,držet se při tom za ruce,plánovat si společnou budoucnost apod.On mi od začátku ubližoval.Hodně pil a když jsme někde byli,vůbec si mě nevšímal.Ani nevěděl kde jsem.I přes to jsem s ním začala žít.Jeho pití pokračovalo dál.Když jsem koupila něco do domácnosti,ještě dlouho mi to předhazoval.Jsem dost šetrná a opravdu zbytečné věci nekupuji.Např.vařila jsem v hrncích po tetě.Ty hrnce nejen že byli hrozné,ale ještě k tomu malé.Koupila jsem sadu nových hrnců a měla jsem z toho radost.On mi řekl,že je nepotřebujeme.Podle něho jsme nepotřebovali nic,jenom peníze na chlast a na koncerty.
Tak to bylo s více věcmi.Pak je tu další věc,kterou mu asi nikdy neodpustím.Před dvěma lety jsem se snařila získat hypoteční úvěr.Chtěla jsem koupit byt či nemovitost,protože jsem věděla,že časem budu chtít miminko a na mateřské dovolené budu ráda,že budu mít na Sunar.Bydlíme doted v podnájmu,v jedné suterénní místnosti,kde je asi 70% vlhkost(opravdu nepřeháním).Okno je do ulice,je zamřížované,chodějí nám před ním lidé,večer nemůže být otevřené a to ani v létě,protože se bojím co by nám sem mohl někdo hodit.
Jednoduše je to dost depresivní.Když jsem chodila do práce ,tak mi to vadilo,ale přetrpěla jsem to hlavně proto,že jsem chodila později z práce a nebo jsem courala.Ale ted jsem doma hodně a opravdu mi to tu leze na nervy.Je tu špatné světlo,mám strach,že si malej zkazí zrak.
Co se týče mého přítele,tak tomu to maximálně vyhovuje.Nic nemusí dělat.Nedávno jsem šla ven s miminkem.Když jsem odcházela,on zůstal doma.Loučili jsme se a on na malého,že prý máma s tebou pořád courá(snažím se tu byt co nejméně,trochu na vzduch) no a já na to,no když se táta nepostaral,no a on no to je levnější.To je podle mě něco neuvěřitelného.On tím myslel,že je levnější a jistě pohodlnější,chodit a malym ven než přemýšlet jak odtud.A to tu platíme nehorázné peníze za nájem a služby.
Můj problém je hlavně v tom,že jsem se po porodu změnila.A nebo spíš už svého partnera nemám ráda.To že ho nemiluji vím déle.V těhotenství jsem ale ještě s ním chtěla být.Když jsem byla těhotná,několikrát jsem plakala mámě do telefonu,že on je zase v hospodě.Pak je tu další věc,kterou mi dost ublížil.Moc jsem ho chtěla u porodu.On mi řekl,že byl v jeho 16 letech u porodu telátka a když to viděl,tak se pozvracel.Dost jsme se kvůli tomu hádali.Mě by tak nevadilo,kdyby mi hezky řekl,že neví,že se bojí,že mu tam bude zle a tak ,ale ne že mě vlastně přirovná ke krávě.Já kdybych viděla narození telátka,byla bych v sedmém nebi a to ted i tenkrát.
No ale tak jsem se zapřela a on když se blížil termín porodu najednou chtěl.A to jsme zase nechtěla já.Tak jsme tam byla sama a vzhledem k tomu,jak se tam ke mně chovali,je to můj nejhorší zážitek.A to jsme se porodu nebála a docela jsem se těšila.
Další dost důležitá věc je,že na začátku našeho vztahu jsem si ho chtěla vzít.Měla jsem ho ráda a byla to hezká přectava.On mi řekl,že je to přežitek a že nechce.Mě to tak nějak zhnusil,že jsem si řekla,proč já bych si ho měla vlastně brát.No a když jsem byla těhotná,tak by nejednou docela chtěl.Kluk se totiž jmenuje příjmením po mě a to mu začalo vadit.
Ted nevím co mám dělat.Vím,že ho nemám ráda.Ještě jsme se spolu nemilovali a to ani nehrozí.Prostě nemůžu a nemám vůbec chut.
Je tu další věc a to když někomu řeknu,tak se zhrozí.Tak 2 roky nazpátky jsme se spolu nelíbali.Já jsem dlouho chtěla,k líbání jsem ho spíš musela nutit.Dělali jsme “líbací půlhodinky“.No a asi tak tu samou dobu jsme nikde nebyli spolu.Maximálně na nákupu nebo na procházce do parku.Žádně kino,žádná večeře či sklenička vína.Dlouho jsem se snažila a už nemůžu.Přispůsobila jsem se,začala jsem chodit se svími známými,s rodinou a vystačila jsem si.Ted mě to všechno trápí a nevi m jak dál.Asi o tom moc přemýšlím.
Mám krásného chlapečka a myslim,že to je to nejkrásnější co mě v životě potkalo.
Můj problém je ted v tom,že potřebuji a toužím po lásce.Přítele s kterým ted žiji asi už nedokážu mít ráda.Nějak se mi zhnusim.Nedokážu se mu podívat do očí,možná mám strach,že to na mě pozná.
Nedávno kolem mě prošel nahý a já jsem se z toho málem osipala.
Nechci být na něho zlá ,ale nemohu si pomoct.
Nejhorší je,že nemám kam jít.K rodičům by to nešlo a nedělalo by to dobrotu.
Někdy si připadám stará na lásku.Někdy mě napadne,že bych to měla nechat být,ale začínám se v tom všem dusit.Chtěla jsem navštívit psychologa,ale nevím kam a jestli to má cenu.
Přítel se ted jakoby snaží.Ale myslím,že svou šanci propásl.
Hlavně mi nepište,že mám myslet na kluka a že je to jeho táta.To si uvědomuji,ale stejně bych mu kluka nedala hlídat ani omylem.Měla bych strach,že mu ublíží.Né umyslně,ale on když něco dělá tak nepřemýšlí.Když jsem přišla z porodnice,poprosila jsem ho,aby mi dal vodu na převaření.Napotřetí jsem si naštěstí všimla,že dává vodu z kohoutku.Malej mě podvakrát hrozný průjem,ale naštěstí se nic nestalo.Jo a to jsme měli nakoupenou kojeneckou vodu.Není to jen toto,ale tohle bylo ohrožení života miminka.
Prosím poradte mi!
Karla