Otázka
Odpověď
Třetí dítě
25.9.2002 11:06:17 Bohdana, dvě dcerky - 12 a 9 let
Vážená paní doktorko,
mám před sebou snad největší rozhodnutí ve svém životě a já nevím, co dělat. Před třemi měsíci jsem kvůli nesnesitelným bolestem hlavy vysadila HA, manžela na to upozornila a přestože si nejsem vědoma žádné chyby, stalo se, že jsem nečekaně otěhotněla. O třetím miminku jsem už dlouho snila, ale jakékoliv mé narážky na toto téma se u manžela nesetkaly se souhlasem. Přestože má děti rád, holkám se odmalička věnuje, jak jen může, třetí dítě nechtěl. Momentálně stojím před rozhodnutím, zda jít na přerušení ( termín mám na příští týden ) nebo si to malé nechat i za tu cenu, že zůstanu na výchovu sama. Už měsíc nespím,brečím kudy chodím a přemýšlím. Když jsem v pondělí viděla na ultrazvuku budoucí miminko a slyšela jeho srdíčko, bylo mi strašně. Na jednu stranu jsem brečela štěstím a na druhou žalem, že to malé se možná nikdy nenarodí. Nevím, jak se dokážu jednou vyrovnat s faktem, že jsem tomu maličkému nedala ani šanci, nevím, jak si to zdůvodním. Kdybych byla nemocná, kdybychom na tom byli finančně špatně, kdybychom neměli byt..........Samé kdyby, ale ani na jedno není kladná odpověď. Neumím se s tím vyrovnat a bojím se, že jakmile přijdu do nemocnice, uteču. Bojím se následků přerušení (především těch psychických)
, bojím se reakce manžela,když si to malé nechám,ale ještě víc se bojím nedat tomu maličkému šanci. Holky jsem měla velmi mladá a teď cítím, jak toužím po dalším mateřství, jak to malé miluji již teď a jak moc bych ho chtěla bránit. Kde ale vzít sílu? Obávám se, že obě rozhodnutí změní náš život. Přerušení – asi bych manželovi nikdy nepřestala vyčítat, že mě k tomu donutil, miminko – co když ho manžel nepřijme? Nevím, jak dál. Tak moc mě bolí pohled na šťastné maminky, na každý kočárek a tak moc bych si přála, aby manžel pochopil, že není jednoduché ukončit něco, co je vaší součástí. Vím, že v tomto případě se radit nedá, ale třeba jsem se jen potřebovala někomu vypovídat.
S pozdravem
Bohdana
mám před sebou snad největší rozhodnutí ve svém životě a já nevím, co dělat. Před třemi měsíci jsem kvůli nesnesitelným bolestem hlavy vysadila HA, manžela na to upozornila a přestože si nejsem vědoma žádné chyby, stalo se, že jsem nečekaně otěhotněla. O třetím miminku jsem už dlouho snila, ale jakékoliv mé narážky na toto téma se u manžela nesetkaly se souhlasem. Přestože má děti rád, holkám se odmalička věnuje, jak jen může, třetí dítě nechtěl. Momentálně stojím před rozhodnutím, zda jít na přerušení ( termín mám na příští týden ) nebo si to malé nechat i za tu cenu, že zůstanu na výchovu sama. Už měsíc nespím,brečím kudy chodím a přemýšlím. Když jsem v pondělí viděla na ultrazvuku budoucí miminko a slyšela jeho srdíčko, bylo mi strašně. Na jednu stranu jsem brečela štěstím a na druhou žalem, že to malé se možná nikdy nenarodí. Nevím, jak se dokážu jednou vyrovnat s faktem, že jsem tomu maličkému nedala ani šanci, nevím, jak si to zdůvodním. Kdybych byla nemocná, kdybychom na tom byli finančně špatně, kdybychom neměli byt..........Samé kdyby, ale ani na jedno není kladná odpověď. Neumím se s tím vyrovnat a bojím se, že jakmile přijdu do nemocnice, uteču. Bojím se následků přerušení (především těch psychických)
, bojím se reakce manžela,když si to malé nechám,ale ještě víc se bojím nedat tomu maličkému šanci. Holky jsem měla velmi mladá a teď cítím, jak toužím po dalším mateřství, jak to malé miluji již teď a jak moc bych ho chtěla bránit. Kde ale vzít sílu? Obávám se, že obě rozhodnutí změní náš život. Přerušení – asi bych manželovi nikdy nepřestala vyčítat, že mě k tomu donutil, miminko – co když ho manžel nepřijme? Nevím, jak dál. Tak moc mě bolí pohled na šťastné maminky, na každý kočárek a tak moc bych si přála, aby manžel pochopil, že není jednoduché ukončit něco, co je vaší součástí. Vím, že v tomto případě se radit nedá, ale třeba jsem se jen potřebovala někomu vypovídat.
S pozdravem
Bohdana