Otázka
Odpověď
Tchýně
22.9.2006 20:05:28 Hanka 30let, dcery 3,5 a 1,75
Dobry den,
resime s manzelem takovy zapeklity problem. Manzela mam moc rada, skvele spolu vychazime, uz jsme leccos zazili a behem souziti i prekousli, zmenili. Jsme spolu cca 10 let, z toho 5 coby manzele. Nyni mame 2 dcery 3,5 a 1,75 roku.
S narozenim nasi prvni dcery se postupne objevil problem, ktery nam vsem postupne a nenapadne prerostl pres hlavu. Do te doby stacilo kdyz jsme jezdili ke tchyni a tchanovi 1x za 2 mesice na vikend , oni k nam prakticky nikdy (vzdalenost 300km, mobilni autama jsou oni i my). A najednou po porodu nastala nahla zmena, frekvence navstev se zmenila na 1x za mesic, nekdy i vice. Pro me to byl takovy kulturni sok. Hodne tezce se s lidmi seznamuji a opravdu hodne dlouho mi trva, nez nekoho pustim blizko. A travit kazdej 3.-4. vikend s manzelovymi rodici bylo pro me fakt narocny. Zvlast s maminkou jsme vedly takovou zakopovou valku. V podstate jsem pri kazde navsteve mela pocit, ze nejsem pani sveho bytu, natoz ditete. Ono to nebylo nasilny prevzeti, ale takovy kterymu se spatne rika ne a ja to NE nikdy moc neumela... Musim ferove podotknout, ze ona tu situaci vnimala naprosto opacne, to jest - napr. ze ja ji beru malou z ruky, ze ji nenecham si malou do syta pochovat atp. (to vse ale slovne padlo az kdyz situace "bouchla"). Osobne myslim, ze tam bylo spousta nepochopeni ale puvodne i dobre vule, ono v podstate 2 cizi zensky ktere jsou postavene do pozic, kdy se ocekava, ze se budou mit rady, jsou v malem prostoru a deli se o domacnost (ac prechodne), syna-manzela a vnucku-dceru - to si rika o problemy. Takhle to vypadalo priblizne rok, ja pak znovu otehotnela a nakonec proste situace pretekla. Padly oboustrane slova ktery nejdou vzit zpet (manzel s tchanem snazili resit a vysvetlovali si postoje svych manzelek...). A od te doby, to jest temer 2 roky se snazime situaci postupne obnovovat. Oni prestali (na moji zadost formulovanou manzelem) na nejakou dobu jezdit, pak jsme se domluvili na vikendu jednou za mesic, ale jen na jednu noc (podminky vyjednal hrdine manzel) a zacali jsme kolem sebe s tchyni chodit po spickach. A tim se situace zakonzervovala. Ja se postupne diky tomu odstupu dala dohromady. Rikam, ze tohle se potahne jeste peknych par let, manzel je z toho nestastnej, pri kazde navsteve rodicu se pohadame. On chce abych se chovala lip (to jest mile konverzovala, byla pritomna, ovbinuje me z toho, ze ja jsem pricinou toho dusna). Ano, dusna atmosfera je. Jak prijedou, prohodim s nima par slov a utecu k pocitaci. Jednak mam praci a druhak opravdu utikam. Myslela jsem, ze budou spokojeni, ze jim davam prostor s vnoucaty po kterych tak touzili, ze nekomentuju verbalne ci neverbalne jejich jednani s detma. Myslela jsem, ze bude klid a ja se zrelaxuju. Jenze chyba lavky. Dusno je porad. Ja se nedivim. S tchyni opravdu kolem sebe chodime po spickach, vzajeme se vyhybame rizikovym tematum, vyrokum, hodnoceni, proste pomalu kazde rozmluve. No a ted je otazka, jak z toho ven. Ja abych se priznala tak toho mam s nasima skoditkama az nad hlavu, takze moc nemam chut jeste si uzivat dalsiho stresu. Navrhovala jsem, at manzel jezdi s detma za rodicema a beze me misto aby oni byli tady. Ja to tak praktikuju a jezdim s holkama za mamou jednou mesicne, manzel je nadsenej ze stravi 2 dny oddechem (plne mu to preju, jsme oba uz hodne vysaty a unaveny). Ale obracene to nejde. Rika ze by se nudil, ale pravda je spis takova, ze je mu interrodinne dusnoneprijemny, rad by ho odstranil a nevi jak. Taky bych rekla, ze je mu neprijemny, ze nevystupujem jako celistva rodina vuci jeho rodine. Pro me osobne jsou tohle myty na kterych neni potreba lpet.
Vite, kdyz to u nas bouchlo tak to bylo strasny, vlastne to byl pro me rok prozity v pekle. Male dite, tehotensvi, vseobecne ocekavani "kdy konecne dostanu rozum", manzel stal sice od pocatku pri me, ale byl z toho dost nestastnej a hodne jsme se kvuli tomu hadali. Tehdy jsem v duchu vedla neustale hovory s tchyni, tchanem a dalsim pribuzenstvem, stresovana, vycerpana. Nakonec jsem postupne svoje emoce rozmotala, nasla pro ne nazvy, a ted jsem relativne v klidu. Tehdy jsem mela vzdy 14 dni hruzu pred tim nez prijeli a dalsich 14 dni jsem se vzpamatovavala. V soucasne dobe me jenom mrzi, ze se kvuli tomu s manzelem hadame a nejsme schopny se dohonout na nejakejch pravidlech, ktery by vyhovovaly vsem. Ja jsem hodne ustoupila ze svych predsudku novopecene a hodne nejiste maminy, oni hodne slevili z iluzi, ze budeme sevrena rodina. Ale to dusno nam tu zustava.
Otazka tedy stoji takto - soustredit se na odstraneni dusna (jak?) nebo toto odlozit a zavest oddelene navstevy? S tim ze cas leccos zhoji a samo si to za 5-10-20 let sedne?
velmi dekuji za odpoved
Hanka
resime s manzelem takovy zapeklity problem. Manzela mam moc rada, skvele spolu vychazime, uz jsme leccos zazili a behem souziti i prekousli, zmenili. Jsme spolu cca 10 let, z toho 5 coby manzele. Nyni mame 2 dcery 3,5 a 1,75 roku.
S narozenim nasi prvni dcery se postupne objevil problem, ktery nam vsem postupne a nenapadne prerostl pres hlavu. Do te doby stacilo kdyz jsme jezdili ke tchyni a tchanovi 1x za 2 mesice na vikend , oni k nam prakticky nikdy (vzdalenost 300km, mobilni autama jsou oni i my). A najednou po porodu nastala nahla zmena, frekvence navstev se zmenila na 1x za mesic, nekdy i vice. Pro me to byl takovy kulturni sok. Hodne tezce se s lidmi seznamuji a opravdu hodne dlouho mi trva, nez nekoho pustim blizko. A travit kazdej 3.-4. vikend s manzelovymi rodici bylo pro me fakt narocny. Zvlast s maminkou jsme vedly takovou zakopovou valku. V podstate jsem pri kazde navsteve mela pocit, ze nejsem pani sveho bytu, natoz ditete. Ono to nebylo nasilny prevzeti, ale takovy kterymu se spatne rika ne a ja to NE nikdy moc neumela... Musim ferove podotknout, ze ona tu situaci vnimala naprosto opacne, to jest - napr. ze ja ji beru malou z ruky, ze ji nenecham si malou do syta pochovat atp. (to vse ale slovne padlo az kdyz situace "bouchla"). Osobne myslim, ze tam bylo spousta nepochopeni ale puvodne i dobre vule, ono v podstate 2 cizi zensky ktere jsou postavene do pozic, kdy se ocekava, ze se budou mit rady, jsou v malem prostoru a deli se o domacnost (ac prechodne), syna-manzela a vnucku-dceru - to si rika o problemy. Takhle to vypadalo priblizne rok, ja pak znovu otehotnela a nakonec proste situace pretekla. Padly oboustrane slova ktery nejdou vzit zpet (manzel s tchanem snazili resit a vysvetlovali si postoje svych manzelek...). A od te doby, to jest temer 2 roky se snazime situaci postupne obnovovat. Oni prestali (na moji zadost formulovanou manzelem) na nejakou dobu jezdit, pak jsme se domluvili na vikendu jednou za mesic, ale jen na jednu noc (podminky vyjednal hrdine manzel) a zacali jsme kolem sebe s tchyni chodit po spickach. A tim se situace zakonzervovala. Ja se postupne diky tomu odstupu dala dohromady. Rikam, ze tohle se potahne jeste peknych par let, manzel je z toho nestastnej, pri kazde navsteve rodicu se pohadame. On chce abych se chovala lip (to jest mile konverzovala, byla pritomna, ovbinuje me z toho, ze ja jsem pricinou toho dusna). Ano, dusna atmosfera je. Jak prijedou, prohodim s nima par slov a utecu k pocitaci. Jednak mam praci a druhak opravdu utikam. Myslela jsem, ze budou spokojeni, ze jim davam prostor s vnoucaty po kterych tak touzili, ze nekomentuju verbalne ci neverbalne jejich jednani s detma. Myslela jsem, ze bude klid a ja se zrelaxuju. Jenze chyba lavky. Dusno je porad. Ja se nedivim. S tchyni opravdu kolem sebe chodime po spickach, vzajeme se vyhybame rizikovym tematum, vyrokum, hodnoceni, proste pomalu kazde rozmluve. No a ted je otazka, jak z toho ven. Ja abych se priznala tak toho mam s nasima skoditkama az nad hlavu, takze moc nemam chut jeste si uzivat dalsiho stresu. Navrhovala jsem, at manzel jezdi s detma za rodicema a beze me misto aby oni byli tady. Ja to tak praktikuju a jezdim s holkama za mamou jednou mesicne, manzel je nadsenej ze stravi 2 dny oddechem (plne mu to preju, jsme oba uz hodne vysaty a unaveny). Ale obracene to nejde. Rika ze by se nudil, ale pravda je spis takova, ze je mu interrodinne dusnoneprijemny, rad by ho odstranil a nevi jak. Taky bych rekla, ze je mu neprijemny, ze nevystupujem jako celistva rodina vuci jeho rodine. Pro me osobne jsou tohle myty na kterych neni potreba lpet.
Vite, kdyz to u nas bouchlo tak to bylo strasny, vlastne to byl pro me rok prozity v pekle. Male dite, tehotensvi, vseobecne ocekavani "kdy konecne dostanu rozum", manzel stal sice od pocatku pri me, ale byl z toho dost nestastnej a hodne jsme se kvuli tomu hadali. Tehdy jsem v duchu vedla neustale hovory s tchyni, tchanem a dalsim pribuzenstvem, stresovana, vycerpana. Nakonec jsem postupne svoje emoce rozmotala, nasla pro ne nazvy, a ted jsem relativne v klidu. Tehdy jsem mela vzdy 14 dni hruzu pred tim nez prijeli a dalsich 14 dni jsem se vzpamatovavala. V soucasne dobe me jenom mrzi, ze se kvuli tomu s manzelem hadame a nejsme schopny se dohonout na nejakejch pravidlech, ktery by vyhovovaly vsem. Ja jsem hodne ustoupila ze svych predsudku novopecene a hodne nejiste maminy, oni hodne slevili z iluzi, ze budeme sevrena rodina. Ale to dusno nam tu zustava.
Otazka tedy stoji takto - soustredit se na odstraneni dusna (jak?) nebo toto odlozit a zavest oddelene navstevy? S tim ze cas leccos zhoji a samo si to za 5-10-20 let sedne?
velmi dekuji za odpoved
Hanka
V její náručí
