Otázka
Odpověď
Re:Tchýně
26.9.2006 16:38:18 Elen Brabcová
Milá Hanko,
okopíruji Vaši poptávku :))): Otazka tedy stojí takto - soustredit se na odstraněni dusna (jak?) nebo toto odložit a zavést oddělene návstěvy? S tím že čas leccos zhojí a samo si to za 5-10-20 let sedne?
A teď můj zdánlivě!!! nemírumilovný komentář: před pěti lety jste se s partnerem rozhodli jít nadále společnou životní cestou. V manželském slibu nebylo ani slovo o tom, jak se máte vzdát každý své minulosti, svých zálib, svého žebříčku hodnot, své osobnosti, zato tam bylo v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, prostě budoucnost "sakum pikum" :).
Pokusím se kvůli odpovědi na Vaši otázku vybrat z Vámi popsaného příběhu to podstatné:
Klady: tchýně nebojuje (chodíte kolem sebe po špičkách a vyhýbáte se OBĚ! kontroverzním tématům), manžel stojí za Vámi...
Zápory: cítíte "dusno"
Takže jak to udělat, když nenacházíte vůli zachovat kontinualitu manželovy minulosti? Možná, pokud opravdu nemáte schopnost pochopit manželovu matku jako univerzální MATKU (která stejně jako Vy má velmi úzké vztahy ke svým dětem), je nejspíš dobré přistoupit na Váš návrh - trávit rodinný čas odděleně. Je ovšem na Vašem společenském taktu, jak to uděláte, aby to nezraňovalo Vaše děti, Vašeho manžela ani jeho matku (příklad - telefonát, dopis, mail... - jsem ti vděčná, že se o ně přes víkend postaráš, moc mi to pomůže, mám hodně práce, děkuju ti..., je mi líto, že s Vámi všemi nemůžu být společně - viz pozn. o celistvé rodině - musím nezbytně...)... To může odstranit dusno i omluvit Vaši nepřítomnost bez následků na vztazích s manželovou rodinou.
Na závěr zase položím já svoji otázku: opravdu to tak chcete? Chcete žít bez minulosti, bez příbuzenských vztahů, je to něco, co později budete akceptovat u svých dětí, pokud se v rámci svých manželství postaví ke své minulosti stejně?
Možná ano (proč ale teď sama na sobě prožíváte pocity dusna?) a možná ne. Pokud s tím vzdáním se minulosti předem nepočítáte, budete možná muset už teď jít dětem příkladem, někde se děti rodinné pospolitosti musí naučit. V tom případě ale bude dobré, když tchýni začnete chápat především jako matku a babičku a dovolíte jí s pochopením! v těch krátkých společných víkendech si tuto roli užít. Pak Vás přestane nejspíš trápit i to, že - cituji: jsem pri kazde navsteve mela pocit, ze nejsem pani sveho bytu, natoz ditete. Když se totiž člověk s něčím vnitřně ztotožní, udělí jinému na něco právo, pak ho to přestane "štvát".
Nejsem zatím ničí tchýně, ale tu "svou" tchýni už jsem měla a taky jsem si prošla ledačím - nelituju. Tak se omlouvám, jestli jsem se Vás nějak nechtěně dotkla, pokusila jsem se Vám otevřít stejné okno do vesmíru prvotně! nepříjemných rodinných vztahů, jako jsem ho v průběhu let mohla poznat já. Tím si ovšem nekladu patent na rozum a pravdu.
Elen
okopíruji Vaši poptávku :))): Otazka tedy stojí takto - soustredit se na odstraněni dusna (jak?) nebo toto odložit a zavést oddělene návstěvy? S tím že čas leccos zhojí a samo si to za 5-10-20 let sedne?
A teď můj zdánlivě!!! nemírumilovný komentář: před pěti lety jste se s partnerem rozhodli jít nadále společnou životní cestou. V manželském slibu nebylo ani slovo o tom, jak se máte vzdát každý své minulosti, svých zálib, svého žebříčku hodnot, své osobnosti, zato tam bylo v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, prostě budoucnost "sakum pikum" :).
Pokusím se kvůli odpovědi na Vaši otázku vybrat z Vámi popsaného příběhu to podstatné:
Klady: tchýně nebojuje (chodíte kolem sebe po špičkách a vyhýbáte se OBĚ! kontroverzním tématům), manžel stojí za Vámi...
Zápory: cítíte "dusno"
Takže jak to udělat, když nenacházíte vůli zachovat kontinualitu manželovy minulosti? Možná, pokud opravdu nemáte schopnost pochopit manželovu matku jako univerzální MATKU (která stejně jako Vy má velmi úzké vztahy ke svým dětem), je nejspíš dobré přistoupit na Váš návrh - trávit rodinný čas odděleně. Je ovšem na Vašem společenském taktu, jak to uděláte, aby to nezraňovalo Vaše děti, Vašeho manžela ani jeho matku (příklad - telefonát, dopis, mail... - jsem ti vděčná, že se o ně přes víkend postaráš, moc mi to pomůže, mám hodně práce, děkuju ti..., je mi líto, že s Vámi všemi nemůžu být společně - viz pozn. o celistvé rodině - musím nezbytně...)... To může odstranit dusno i omluvit Vaši nepřítomnost bez následků na vztazích s manželovou rodinou.
Na závěr zase položím já svoji otázku: opravdu to tak chcete? Chcete žít bez minulosti, bez příbuzenských vztahů, je to něco, co později budete akceptovat u svých dětí, pokud se v rámci svých manželství postaví ke své minulosti stejně?
Možná ano (proč ale teď sama na sobě prožíváte pocity dusna?) a možná ne. Pokud s tím vzdáním se minulosti předem nepočítáte, budete možná muset už teď jít dětem příkladem, někde se děti rodinné pospolitosti musí naučit. V tom případě ale bude dobré, když tchýni začnete chápat především jako matku a babičku a dovolíte jí s pochopením! v těch krátkých společných víkendech si tuto roli užít. Pak Vás přestane nejspíš trápit i to, že - cituji: jsem pri kazde navsteve mela pocit, ze nejsem pani sveho bytu, natoz ditete. Když se totiž člověk s něčím vnitřně ztotožní, udělí jinému na něco právo, pak ho to přestane "štvát".
Nejsem zatím ničí tchýně, ale tu "svou" tchýni už jsem měla a taky jsem si prošla ledačím - nelituju. Tak se omlouvám, jestli jsem se Vás nějak nechtěně dotkla, pokusila jsem se Vám otevřít stejné okno do vesmíru prvotně! nepříjemných rodinných vztahů, jako jsem ho v průběhu let mohla poznat já. Tím si ovšem nekladu patent na rozum a pravdu.
Elen
V její náručí
