Re: Mladší bratr se žení

Já jsem takhle byla zdrcená z toho že se vdává moje nejlepší kamarádka - přišlo mi že ona musí být ve všem první (první pusa, první rande, první svatba, první dítě...) no bylo to dětinské, uznávám. Kamarádkami jsme zůstaly, já jsem se vdala asi 2 roky na to. Přiznám se, že se mi sice má svatba i docela líbila, ale už podruhé bych to neabsolovovala. Fakt ne - toho zařizování (a to jsem chtěla být skromná a mít malou svatbu - což nakonec asi v 35 lidech tak malá nebyla), těch rodinných debat, těch řečí po akci co mělo být jinak ..... jediné za co jsem ráda, že se tam objevili oboje prarodiče z mojí strany, ačkoliv na tom nebyli zdravotně nejlíp, s oběma dědy jsem si zatancovala. Ale těch momentů které se mi nelíbily bylo taky dost. Tím chci říct, že chápu tvého přítele, pokud už to má jednou za sebou a nemá chuť to podniknout "ještě jednou" - nemusí to znamenat že tě nemiluje. Třeba pokud tě nezajímá svatba jako taková ale ten stav ženatý/vdaná, pak by se mohl nechat přesvědčit k formálnímu obřadu na úřadě, to je maximálně 20 minut i s podepsáním papíru - a rozhodně to není horší než vyšetření u zubaře , v úřední oddávací den zdarma. Ale nezažiješ tu slávu, po které možná podvědomě toužíš - aby měli radost tví rodiče, tví blízcí, tví kamarádi. I když tě budu stokrát ujišťovat že světská sláva polní tráva (jak dlouho tím člověk žije - dva-tři měsíce zařizování, pak den D, potom chvíli člověk ještě nadšeně popisuje v práci a známým - pak už to všichni slyšeli a není důvod se k tomu vracet. Ale tomu neuvěříš dokud to nezažiješ, to je těžké.