Ono se to radí....

Prostě jako mají povaku lidi, maj ji i psi.
Dá se to utlumit, dá se to nějak malinko změnit, ale za takovéhohle psa nikdy mazlíček nebude.
Máme teď 9 stěňat a už u těch třínedělsních je vidět, jakou mají různou povahu, kdo je vůdčí typ a kdo se nechá odstrkovat, kdo je uječenej nespokojenec a kdo kliďas, co mu můžem u hlavičky dříví štípat a nosit ho i třeba za ocásek hlavou dolů (to je příklad).
Na takové psa, co má nimi doma, je potřeba důslednou, pevná ruka a aby se všichni doma domluvili na určitém jednání. Ten pes si zvykl být v hierarchii téměř nejvýš.
Teta měla podobného psa....malýho křížence a taky jsme se ho báli, nevzala bych mu míček z pusy a nedotkla bych se nikdy jeho jídla....člověk musel být pořád ve střehu.
Čím víc se člověk pejska bojí, tím hůř.
Kdyby toho jezevčíka dostl do ruky někdo, kdo by ho za tyhle pokusy kousnout pořádně, ale fakt pořádně vytřepal za kůži a dal mu naprosto jasně najevo, KDO je pánem, dal by si bacha. Jenže - zas jen do určitý míry...a je pak třeba být celoživotněš ve střehu, protože ten pejsek to prostě bude občas zkoušet.
A pokud napadne i dítě - pak bych neváhala, šel by hnedka.