Jak dál?

Nevím už do jaké diskuze psát...
Bojím se strašně moc :-( Vlastně jsem si za život vybudovala vše, co jsem si kdy přála a teď se musím toho všeho vzdát. Manžela, naděje na normální rodinu, svého syna!!!!!!!!! Našeho milovaného koníka, kočiček, psa, našeho domečku...
Co bude dál? Najdu si podnájem, když mám nemocného psa, který musí být venku, protože neudrží moč? Nebo mám být ta silná a dát ho utratit za to, že jeho páníček se rozhodl, že všechno od teď bude jinak? Co s kočičkami? Děti jsou na nich závislé, vím, že je můžu někomu dát, že děti časem zapomenou, ale i pro mne jsou teď ty jediné, co mám....
Potřebuji třídit myšlenky, nevím co dál. Mám vůbec nějakou šanci získat svého syna do péče? Je z jeho prvního manželství, pro mne tedy není asi ničím, ale vždy jsem se o něj starala nejvíc já, to já s ním byla u zápisu do školky, do školy, to já s ním řešila jeho problémy a lásky a teď , jen proto, že On se rozhodl, že vlastně neví co od života chce, musím se rozloučit i se svým dítětem? Dá se tohle vůbec vydržet? Mám tu ještě vůbec něco, co by mne mělo držet při životě? Co? Malý princ je ještě příliš malý a vím, že si zvykne na novou rodinu, na život beze mne, vím, že časem na mne zapomene a zbudou mu jen nějaké hezké vzpomínky, ale na druhou stranu já snad ani nedokážu ten krok udělat a ukončit to svoje trápení, protože jsem hnusnej slaboch!
Bojím se , strašně moc..není to jen o tom - být spolu nebo se rozejít. Je v tom mnohem mnohem víc....zase obrátí život toho malého uplně naruby a toho nejmenšího taky a už nikdy nic nebude normálně a já s tím mám žít? Mám žít bez svého dítěte? Řekl, že ho budu moci vídat, jak budu chtít, pokud bude u něj, ale jak dlouho mu tenhle názor vydrží? Najde si nějakou, které se nebude líbit, že jim zasahuji do soukromí a chci se vídat s klukem, ke kterému mne poutá jenom láska mateřská, nikoliv nějaké právo...
Navíc, já nechci jej jen vídat jednou za týden, za dva! Chci s ním být, jako doposud, najednou mne mrzí každá vteřina, kdy jsem s ním nebyla a nechala jsem ho samotného třeba čekat na mne hodinku než jsem přišla z nákupu, mrzí mne všechny naše hádky o neukliené oblečení a všechny chvíle, kdy jsem se na něj zlobila, tolik mne to mrzí, že už nemůžu dál!
Už plácám, ale nemůžu spát, vše se mi honí hlavou...sakra sakra sakra!!!!!!!!!!!!
Dneska si jedu pro nejmešího prince, uvidím manžela a nechci, aby on mne viděl na kolenou, už nechci otevírat toto téma, vše bylo vyřčeno, teď se s tím musí poprat on sám. Co mám udělat, abych to setkání přežila a nesložila se?