Přiznat nebo nepřiznat nevěru?

Ahoj,
jak jsem si všiml, do těchto diskusí přispívají zejména ženy, proto vás poprosím o váš názor a radu. Jsme s manželkou spolu sedm let a z počátku bylo vše v pořádku. Po narození první dcerky (před třemi lety) však manželka téměř ztratila zájem o sex. V podstatě se dá říct, že jsme měli sex pouze v době, kdy jsme se snažili o druhé dítě. Manželka téměř okamžitě otěhotněla a tím ztratila zájem zcela. Za poslední rok jsme měli sex jednou a to více méně vynucený (ve smyslu, že jsem tak dlouho „otravoval“, až souhlasila). Samozřejmě to podle toho i vypadalo, takže to bylo velice nepříjemné pro oba. Pro manželku samotný sex, pro mne ten pocit zneužívání. Současný stav je takový, že já se již neodvažuji něco chtít a manželka si dává pozor, aby se do ložnice nedostala dřív než usnu. Vzhledem k tomu, že si neumí představit že do konce života žiji bez sexu (je mi 37), tak doufám, že uspokojivým řešením pro oba bude když si zařídím sex „mimo domov“.
A teď k mému dotazu – přiznat to nebo to nepřiznat manželce?
Podle mužské logiky (já respektuji její nechuť - ona bude respektovat mou chuť) se přikláním k názoru vše předem „ohlásit“. Také si myslím, že by toto řešení i přivítala a přijde mi trapné vymýšlet výmluvy kam jdu. Navíc pokud to zatajím a později se na to přijde (a to se přijde určitě) bude následné vysvětlování a uvádění důvodů proč se to stalo značně nevěrohodné.
Prosím tedy o ženský pohled – přiznat nebo nepřiznat?