Kolegyně, co je v domě a není pro mě

Strkám zřejmě hlavu do lví tlamy, ale za pokus to stojí. Třeba dozvím jetšě něco kromě toho, že jsem trapnej

Pracuju v kanceláři s jednou kolegyní, je o šest let starší (je jí 32). Není to moje nadřízená, dá se říct, že jsme dva spolupracující specialisti z jiných oborů, já jsem teda služebně o dost mladší. Když jsem nastupoval před rokem jako takové dost pískle, tak mě fakt dobře přijala. V rámci seznamování mi řekla, ať "doma" nahlásím, že se mnou hodlá jen spolupracovat ve vší počestnosti, anžto je šťastně vdaná. Tak jsme se tomu zasmáli, a já jsem to teda "doma" nahlásil svojí přítelkyni, s kterou jsme už od střední školy (a od mého konce VŠ splu bydlíme, to jsou dva roky).

Akorát se v tom začínám dost plácat, protože kolegyně je pohodová holka (nebo teda ženská), má dvě děti a manžela, ale není to žádná mamina, působí fakt mladě. Pěkná je tak objektivně vzato tak normálně, spíš jo než ne, štíhlá, takovej přirozenej typ. Nejdřív jsem si všim, že je dobrá v tom co dělá, že šéf na ní dost dá. Nikdy si nestěžuje, že toho má moc, vždycky udělá na společných věcech svůj kus práce k mojí naprostý spokojenosti, firemní drby neřeší, nikdy mě neshodí, když nestíhám, když máme čas, tak výborně pokecáme, je s ní sranda, když prudím, tak se umí ozvat i dost hlasitě , třeba i donese buchtu pro oba na sváču a tak... No asi je to zmatený, ale prostě je to taková holka, která ví, co chce a přitom nejde přes mrtvoly, má to srovnaný v hlavě a neřeší blbosti, nikomu nezávidí.

No a já jsem jí začal srovnávat se svojí přítelkyní, což jsem asi neměl. Ta je o tři roky mladší než já, ještě studuje (vlastně už třetí školu), furt nestíhá, že to má hrozně náročný, když chci vyjet někam ven, tak nechce, že se musí učit nebo psát seminárky (pak toho stejně moc nenapíše), furt říká jakou mají ostatní pohodu, protože jim rodiče pomáhaj (je pravda, že jí rodiče nedávaj moc peněz, tak chodí na brigády), furt jí někdo hází klacky pod nohy, je na ni zasedlej a je to debil a tak. Furt je ve stresu, furt se hroutí, protože teď už jí to nejde všechno samospádem, případně už to neuhraje na modrý kukadla. Jsme spolu už hodně dlouho, ona byla taková kráska gymplu, já jsem to moc neřešil, tak to jí prej imponovalo Ale mám pocit, že jdem poslední roky každej nějkam trochu jinam. Nemyslím, že bych byl bůhvíjakej king, ale rozhodně si připadám dospělej, což o svý přítelkyni fakt nejspíš říct nemůžu, a já si nechci připadat jak její vychovatel.

No a jasný že každej chce co nemá, takže jsem ke svýmu údivu zjistil, že jsem se do tý kolegyně maličko bouchnul. Ona mi k tomu fakt nezavdala příčinu (hlavně mi nepište, že to dělá jako správná ženská tak, abych si toho nevšim, fakt nedělá), chová se normálně kamarádsky, neflirtuje, spíš když udělám nějakou takovou srandičku já, tak mě odkazuje do patřičných mezí. Prostě si umím představit, že takovouhle ženskou bych chtěl pro život. Mně je jasný, že tahle do toho nejspíš nepůjde, navíc nejsem takovej hajzl, abych tahal mámu od dětí. Takže se potřebuju z toho nějak vyléčit, za a) abych se před ní neshodil, za b) abych nebyl za blbce v práci (takže mi neraďte změnit kancelář, to fakt moc nejde, hlavně by to bylo fakt nepraktický, takže by to šéf asi nechápal, proč to po něm chci), za c) abych z týhle situace nějak ve zdraví vyvázl. Že s přítelkyní si to musím pořešit sám, to vím, ale o to tady nejde, jde mi o tu kolegyni, resp. o to a) a b) a c). Práci měnit nechci, a podobnou bych ani nenašel. Tak díky za názory, počítám, že od ženských to bude poučný