Re: Strach se pomalu ztrácí

taky mám strach z řízení. Autoškolu jsem si dělala ve 26letech, přemluvila jsem i manžela (tenkrát ještě přítele). Když jsem dodělala autoškolu, bála jsem se, že se budem dohadovat kdo bude řídit. PRvní jízdu v autě jsem jela já, večer potmě, dokonce jsem i zaparkovala. Manžel si to chtěl zkusit a už to nezaparkoval (Nešla nám zařadit zpátečka). Jenže, když jsme měli někam jet, museli jsme přes Prahu, přes magistrálu a já se tam bála (přejezdu z pruhu do pruhu, že se mi auto nerozjede, že mi nepůjde zařadit- to řazení fakt blblo). Takže pro mě vždycky přijel táta, převezl mě přes Prahu a já jela mimo Prahu. Ale bála jsem se víc a víc, jezdila jsem čím dál míŇ a nechávala řídit hlavně manžela, který se nebál. (mmch, po zkouškách- jízdách mi instruktor řekl, abych jezdila radši já než manžel, jemu to dal s odřenýma ušima ). Za tu dobu jsem se to pořádně nenaučila a přestala jezdit úplně. Po nějaký době jsem zkoušela s manželem jezdit v polích a po vesničkách, už jsem ujela pár kilometrů, stačilo jen pár jízd, jenže nějak nebyl čas, sama jsem se neodvážila a zase nejezdím. A strach mám čím dál větší, obzvlášť teď, když mám 3 děti a vidím co se na silnici děje, jsem až hysterická. VIdím to s mým ježděním bledě.