mám, o moc horší...

...učím několik dětí po autonehodě. Pokud je mé dítě v autě, pohybuju se na hranici fobie. Snesu ještě, když řídí manžel, s dědečkem nepouštím vůbec. Když jsem zjistila, že bez mého vědomí berou dceru tcháni autem (tchán je starší člověk, v podstatě "víkendový" řidič, dělala jsem teda élent. Jsem si vědoma, že se chovám podivínsky, ale v tomto případě je mi to šumák. S mým otcem bych ji do auta nedala (vlastně jo, jednou měla 40horečku, to nás vezl 12km), ale můj otec jako řidič, tj pro silné povahy, na svém kontě má myslím 3 nehody, nikdy se mu nic nestalo, což mě dodnes udsivuje (mikrospánek na dálnici, otočení auta na střechu apod)