31.5.2011 9:29:39 tinas
Re: Je prostředí českých škol vstřícné pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami a pro děti s postižením?
Monty,
tak mě by třeba výrazně pomohlo už jenom samotné pochopení problému od kantorů.
Můj syn nastoupil do školy a už uměl počítat,znal písmenka,něco i přečetl a jeho znalosti byli obecně o hodně výš,než je první třída a to v širším záběru. Nicméně má ADHD + poruchu jemné i hrubé motoriky,takže lidově řečeno škrábe a moc ho nebaví kreslit. Aby sis to nepředstavovala nějak hororově normálně po něm šlo všechno přečíst jenom neměl vzorně vytažený písmenka jako vzorné holčičky a proto dostal na vysvědčení dvojku. Já ho dřela jak závodního koně,trénoval motoriku jak se dalo (keramika,ruční práce,navlékání céček atd.),ale učitelka vůbec nevzala v potaz,že jeho stojí mnohem víc úsilí opsat článek,než zdravé dítě a to hned ze dvou důvodů. Za prvé díky té motorice a za druhé díky poruše soustředění,kdy prostě s délkou práce upadala jeho pozornost. Nicméně stále si myslím,že měl sešity hezké a učitelka zbytečně bazírovala na kravinách. Co chci,ale říct je to,že mu díky tomu absolutně otrávila přístup k tomu,aby se o něco snažil. Věděl,že doma všechno trénuje nanečisto,aby to opravdu měl co nejhezčí,úpravu se snažil dohánět i tím,že si obrázky vybarvoval a měl podle mého soudu hezké sešity,ale stejně i přes tu snahu pak dostal dvojku. Kdybys viděla to jeho zklamání,když pak stál před třídou s vysvědčením,kde měl samé jedničky a dvojku ze psaní,tak bys brečela.
To byla první -třetí třída,protože pak už se na psaní tolik nebazírovalo.
Díky tomu,že je chytrý a,že jsme občas něco projeli doma,tak měl na prvním stupni nejhorší vysvědčení dvě dvojky.
Nicméně ono nejde jenom o známky,ale o to,že dítě s nějakou poruchou SPU potřebuje jiný přístup. Syn neměl problémy s učením,takže si svojí práci udělal celkem rychle a pak se nudil. Učitelé místo toho,aby ho zaměstnali ho tam nechali a on samozřejmě pak otravoval. Částečně jsem to vyřešila tím,že jsem mu dávala jeho pracovní listy,aby si je dělal,když má hotovo,ale tohle by spíš měl dělat učitel,než já.
Bohužel díky své poruše moc neumí sociálně fungovat v kolektivu. Od malička měl rád společnost dospělích,ale děti ho moc nebrali. Ve škole smaozřejmě měl i konflikty se spolužáky,kteří se mu třeba kvůli něčemu smáli. Jeho reakce nejsou vždy adekvátní,když mu třeba někdo schodil penál,tak syn neřešil jestli omylem nebo schválně a šel a schodil mu ho třeba taky a z toho vznikaly konflikty. Já chodila do školy a každý den jsem slyšela jenom stížnosti,tak to je fakt naprosto ubíjející. Málokdy se stalo,že byl chválený,protože byl prostě zaškatulkovanej a basta. Když dostal jedničku on bralo se to tak nějak samozřejmě,když jí dostala třeba vzorná holčička byla z toho pochvala.
Teď je syn na gymplu.
Tam by mi stačilo,kdyby se třeba alespoň trochu drželi toho,co mají od lékaře,z PPP a nebo od psychologa a to,aby ho třeba více zkoušeli ústně,nebo třeba,aby ho nezkoušeli před třídou,ale samostatně. Aby diktáty nepsal,ale doplňoval a nebo psal,ale v kratší úpravě. Podle mého soudu nic tak nemožného a hlavně i tohle ukáže,zda má nebo nemá potřebné znalosti. Bohužel musím konstatovat,že je velmi těžké najít osvícené pedagogy,kteří by skutečně chápali problémy těchto dětí. U nich to opravdu často není o tom,že by nechtěli,ale prostě někdy opravdu nemůžou přkročit svůj stín. Oni nevidí,jak je to dítě pak nešťastné,když se mu nedaří uspět.
Osobně jsem nikdy o žádného asistenta,ani výraznou úlevu nežádala. Pouze jsem jim na jejich žádost obstarala posudek o tom,jak s takovým dítětem pracovat a myslela jsem si,že zdravým rozumem každý pochopí,že dítě,které má nějaký handicap nemůže být na 100% stejné jako dítě zdravé. Mám holčičku takovou tu pečlivku a tak mám srovnání,jaký markantní rozdíl je mezi zdravým a ne zcela zdravým dítětem.
A co by mi ta integrace nebo alespoň pochopení a krok vstříc přinesla-přinese do budoucna? No určitě to,že syn i přes svoje poruchy vystuduje střední školu a možná i VŠ. Vědomí toho,že jsem se vždy snažila o to,aby měl co nejlepší startovní podmínky do života v rámci jeho parametrů. A snad i to,že až mu jednou mozek dozraje bude moci studovat a žít normálním životem.
Ono je totiž někdy hodně těžké poznat na první pohled,že je to dítě nějak znevýhodněné a,že třeba maká i nad rámec svých možností a výsledek stejně nepřichází.
Odpovědět