Dotaz zní asi absurdně, ale mně to fakt trápí. Bude to možná trochu román, než se mi podaří vysvětlit o co jde...
Bylo nebylo
, jednoho dne jsem se seznámila s mužem. Říkejme mu třeba M. Muži M jsem se líbila, zaujal mě, ale protože jsme nebydleli zrovna pár kilometrů od sebe, jenom jsme si psali. Konverzace plynule plynula, a tak jsme se domluvili na setkání. NIKDY, opravdu nikdy jsem nebyla z žádného muže tak nervózní, jako tehdy. Třásly se mi ruce, hlas i mozek. Nemohlo to dopadnout jinak, než jak to dopadlo - naprostou katastrofou
. Najednou jsme si vůbec nerozuměli. Já jsem se cítila trapně, protože jsem z nervozity plácala neuvěřitelné nesmysly (dobrou polovinu z toho, co jsem řekla, jsem si ani ve skutečnosti nemyslela!) a on evidentně nemohl pochopit, s kým že to šel dobrovolně na rande, přičemž mé duševní pochody neustále analyzoval
. Kdo by tady čekal celkem přirozeně konec příběhu, mýlí se
.
Protože naše vazby byly i pracovní, občas jsme se, chtě nechtě, setkávali. Ať šlo o jakékoliv setkání, mělo podobný průběh: vždycky se jenom letmo přiblížil, prohodil pár slov, občas dokonce ani nečekal na mou odpověď a zase zmizel. Občas mi psal: přání k Vánocům, Novému roku, občas jenom tak. Stejně jako při skutečném setkání, většinou iniciativa vzešla od něj, já jsem odpověděla a muž M. se zase na dlouho odmlčel. Občas jsem se od někoho dozvěděla, že našel příležitost vyzpovídat nějakého společného známého, jak se mám, a až to zjistil, konverzace skončila. V době, kdy naše pracovní vazby končily, se znovu ozval a tvářil se, jako by se mnou počítal - tedy s tím, že budeme v kontaktu. Když mi napsal naposled, pozval mě mimojiné na oběd. Já jsem (jako nepoučitelný blbec) opět odpověděla a dodala jsem dokonce, kdy by to můj nabitý harmonogram umožňoval. A... Zase nic. Neodpověděl. Poslední kontakt byl z mé strany, oznamovala jsem hromadným e-mailem odchod na MD.
Takže: žádný faktický vztah jsme spolu nikdy neměli. Vždycky jsem měla pocit, že se tak zhruba stejnou silou přitahujeme, jako odpozujeme. Co je na tom ale nejhorší, nemůžu ho dostat z hlavy, a to mluvíme o víc než desetiletí. Žádný jiný muž ve mě nikdy nebudil tak silný pocit štěstí. Cítím se k němu "připoutaná". Celé to nechápu. Nechápu proč. Žiju si svůj život, který s tím jeho nemá vůbec nic společného. Do vesmíru vysílám marné dotazy, proč sakra se musím trápit touhou, kterou nemůžu naplnit. Vím, že nejjednodušší by bylo probrat to s mužem M., ale to bohužel nejde.
Někdy se ptám sama sebe, jestli nejsem blázen. Rozumíte tomu někdo? Potřebuju se na to podívat nějakýma nezaujatýma očima, třeba mi váš pohled na věc pomůže