Každý den mi připadá stejný

Mám pocit, že vůbec nežiju a nijak si tu mateřskou neužívám...děti si užívám, to ano, až až ale jinak mám každý den stejný
mám dvě malé děti, holčičky, jedna mám 2,5 roku a něco, mladší 13,5 měsíce..babičky a rodinu daleko, manžel v práci i o víkendech, i když si docela často bere volno...když je doma, tak den má jiné grády, i když zas děláme to samé, ale aspoň nejsem sama jen s televizí a pračkou..
neřídím auto, takže jsem uvázaná u baráku (teda bytu 2kk) jak pes u boudy ( i když řidičák mám a už se na řízení chystám, ale až na jaře..další dobrý důvod, proč teď nezačít jezdit..strašně se totiž bojím...)

s holkama se toho zatím moc dělat nedá, myslím jako někam vyrazit za kulturou neba zábavou, starší sice už "má rozum", ale jinak je to malý ďáblík, a menší chodí už od 10 měsíce, takže už umí utíkat, chodit po schodech, na cokoliv vylézt, takže jak vyjdeme před barák, tak jedna jde na sever, druhá letí na jih..a mám co dělat, abych obě uhlídala.. takže představa, že bych šla nebo jela někam dál s oběma sama je naprosto hororová ( a to bydlíme 30 km od Prahy, takže možností dost)
takže náš den je pokaždé stejný..ráno se najíme a vyrazíme ven, na hodku či dvě, a jdeme stále stejnou trasou, chodíme na stejné hřiště, potkáme stejné lidi (a to jsem často ráda, že někoho potkám..když tu nikoho nemám, tak jsem odkázaná na pokec s kamarádkama - samozřejmě stejně postiženýma, protože s dvěmi takhle malými dětmi nemám čas stýkat se s nikým jiným..)..po obědě jde menší spát a odpoledne jdeme zase na stejné trasy, stejné hřiště, stejní lidi...když je manžel doma, tak jdeme na plavání, pak jedeme autem nakoupit, případně na nějaký výlet, tak to je vždycky super, připadám si, že zase "žiju", ale jinam mám strach, že mi život proplouvá mezi prsty...

děti si užívám, moc, obě holky jsou moc šikovné, baví mě s nima hrát, ted už je to pohoda, večer se vždycky těším, až bude zase ráno a malou budu učit poznávat v knížce zvířátka a se starší budeme modelovat kuličky

ale jinak mám strach, že o něco přicházím...
je to normální?? vím, že to bude lepší, až holky povyrostou, ale je mi líto toho času ted...

kamarádka má 5měsíční holčičku a furt s ní někam jezdí, má plno známých, ale to je jí ted blaze, když má jedno ležící miminko...

máte nekdo stejné pocity nebo jsem zralá na psychologa?