Re: Jak Vás ovlivnilo sourozenectví s postiženým sourozencem? Ovlivnilo váš pohled na život? Ovlivnilo volbu profese?

Možná povídání o postiženém sourozenci by u mě vydalo na celý článek a psycholog by měl co dělat. Já měla bratra staršího o 11 let, měl svalovou myopatii, DMO, částečně mentální postižení. Jako malá jsem viděla velký rozdíl mezi mnou a bratrem ve výchově, i když bratr vychodil klasickou základní školu, pak nastoupil na speciální učiliště, to už ale nedodělal, do zaměstnání nikdy nechodil, ale určitou dobu měl práci doma. Já si z dětství pamatuji akorát to, že jsem musela hodně pomáhat s domácí prací - lepili jsme obálky, skládali krabičky ... Pracovala jsem kolem rodinného domu, zahrady, zvířat, bratr tohle nemusel. Od 10 let jsem s ním jezdila jako doprovod do lázní, kde jsem musela zvládnout veškerou péči kolem něj, ale do školy jsem tam vůbec nemohla, musela jsem se učit sama a pak po příjezdu jít ve své škole na přezkoušení. Když jsem doma byla, tak jsem se třeba nemohla učit, protože práce kolem domu, zahrady, zvířat, domácí práce byla důležitá a já byla ten lepl, který by se jenom válel a nejradši nic nedělal, čuměl do knížky a nic z toho. Takže si nepamatuji, že bych se doma mohla učit. O to víc jsem se učila třeba o přestávkách, nevím co je to hrát si s ostatními spolužáky, kamarády. Netroufla bych si domů přinést špatnou známku, protože to bych byla docela hodně bita, hlavně máma pracovala hned vedle naší základní školy v mateřské školce, takže by se hned všechno dozvěděla. A když už jsem někdy někam chtěla jít (za kamarády z ulice, cca 1x za měsíc na hřiště), tak jsem musela vzít bratra s sebou. Hodně jsme chodili do klubu zdravotně postižených, tam se mi líbilo, protože jsme tam vyráběli různé výrobky, to mě bavilo. Nebo jsem se tam mohla i učit, zatím co si tam bratr hrál.

Jako puberťák jsem vyčítala (v duchu samozřejmě) mámě, že si bráchu vůbec pořídila, protože toto geneticky přenosné onemocnění měl už děda, táta, takže bylo jasné, že ho bude mít i bratr. Máma chtěla, abych byla lékařkou a mohla se tak jednou o bratra starat, nebo alespoň abych si lékaře vzala.

Jenomže jak učení přibývalo, tak jsem ho nestíhala se učit jenom ve škole a začala jsem mít i trojky, tak na zdrávku to nebylo, tak jsem nastoupila na školu, čtyřletý obor s maturitou a ten jsem udělala, protože mi cesta do školy zabrala skoro hodinu, bylo času na učení mnohem víc než na základce, takže se mi tam prospěch zlepšil. Po maturitě jsem si podala žádost na Univerz. Karlovu, s tím že budu studovat ještě psychologii a dodělám si vysokou školu, mám doma ještě potvrzení, že mě přijali, ale máma mi studium zakázala, protože by mi zabralo moc času a tak jsem musela jít pracovat, abych mohla doma finančně pomoct.

S bratrem jsem měla i jiné problémy, byla jsem od něj zneužívaná, máma tohle všechno přecházela a omlouvala tím, že on je postižený a mě to přece nijak neublíží, stejně chrápu s kde kým (ve 13 letech jsem opravdu s kde-kým nespala). Nejhorší na tom bylo, že o tomhle věděli ve škole, dětská doktorka, nikdo mi ale nechtěl - neuměl pomoct, máma byla přeci učitelka z mateřské školy a v její rodině se něco takového dít nemůže. Já byla ta mrcha která lhala a bratra údajně neměla ráda. Jinak v rodině jsem rodičům vykala, ani mi na tom nepřišlo nic divného, až potom co jsem občas viděla u jiných dětí, že rodičům tykají, tak mi to začalo být líto.

Když rodiče zemřeli, já si vzala bratra do své péče, v té době jsem byla vdaná, samozřejmě s námi jezdil na všechny dovolené, snažila jsem se mu zajišťovat maximum péče. Ale když jsem zjistila, že mi osahává i dceru, tak jsem to teprve udala na policii a po určité době ho vzali do ústavu sociální péče, kde zemřel.

Měli jsme spolu takový zvláštní vztah, ale ten byl asi zvláštní v celé naší rodině. Když jsem čekala svoje děti, chodila jsem na různá vyšetření a bylo mi jasné, že pokud bych věděla předem o postižení dítěte a těhotenství by šlo z tohoto důvodu ukončit, tak bych to udělala. Protože mít postiženého sourozence nebyl zápřah jen pro ty rodiče, ale hlavně pro mě jako sourozence. Samozřejmě že polud by postižení nebylo nijak vážné, nebo se stalo během let co člověk už dítě má (úraz ....) tak by to bylo jiné, ale pokud bych se mohla rozhodnout v těhotenství, mé rozhodnutí by bylo jasné.