Re: Rodinná sága ala Neff - který příběh/část historie své rodiny byste sepsali vy?

Mám v rodině také pár příběhů:

Prapradědeček stavěl se "suezským" architektem Negrelim řadu staveb a díky tomu získal slušné jmění. Jeho syn byl zástupcem Škodovky v Berlíně, ale dal se na karban a pití a v době Výmarské republiky se s ním proto jeho žena rozvedla. Děda proto vyrůstal sám s bratrem, mamka pracovala jako účetní (měla na svou dou slušné obchodní vzdělání), a kluci dělali bez dozoru skopičiny: Sypali z okna peří ("sněží"), starší posadil mladšího ve svátěčních šatičkách pod necky a ty na něj vypustil.

Dědečkovi mužskou roli často zastávali hosté, většinou Rusové, které měla maminka (jakožto bytná - Češka) ve velkém bytu v Berlíně na podnájmu. Naučili ho dobře hrát šachy a taky s ním chodili v neděli na fotal. A dědu vždy fascinovalo, že ten pán si sedl na nejvyšší bod tribuny a vedle fotbalu fotil i sousední letiště....

V Berlíně se děda oženil za dceru majitele nábytkářské firmy. Když se dobrousilo, tak museli učedníci před lakováním tak zamést a umýt podlahu, že mistr mohl vzít bílou rukavičku a nenašel piliny. Rodina jim pomohla rozjet obchod s konfekcí. Pomalu se ale blížil rok 1938. Všichni se jako příslušníci nepřátelského státu museli pravidelně hlásit na Gestapu. Prababička babičky a její muž byli navíc představiteli zakázaného Sokola Berlín a spolku české menšiny. Ti hitlerovský režim rovnou internoval. Protože děda měl navíc židovské kořeny (po matce a babibičce byl Žid), tak jim začala hořet půda pod nohama. Sebrali se tedy a utekli do Prahy jedním z posledních vlaků před přerušením spojení. Po několika dnech zabrala Sudety Německá říše. Nicméně po konci sudetské krize praděda s prababičou (od babičky) byli propuštěni a s nábytkářskou firmou přežili v Berlíně až do rozstřílení města ruským dělostřelectvem v kvěnu 1945. Pak se vrátili do Čech.

Dědečkova matka se vrátila již dříve a podruhé se oženila s mužem se kterým již dlouho žila. To jí za protektorátu zachránilo život (nešla do Terezína). Zřejmě se přesunem podařilo i zakrýt pravý původ. Nevlastní praděda se také pohyboval se svým obchodem mezi Čechami a Německem. Měl salón na Václavském náměstí a šil pro čs. i německý film. Již dlouhou věděl co se děje v Říši. Proto pomohl několika židovským zaměstnancům včas zmizet z protektorátu a pomáhal i dalším perzekuovaným přátelům. Bohužel se na část z toho přišlo a tak byl odsouzen do koncentráku. Firma byla zabavena.

Naštěstí byl nevl.praděda sokolský atlet a k tomu krejčí. Pracoval tedy v krejčovské dílně a když SS-mani zjistili, jaký mají poklad, nechávali si jejich paničky přešívat ukradené šaty vězňů (které správně měly být odevzdány říši...). Za chleba, za česnek, za droždí. To si nechával posílat. Ke kontaktu s ním pomohla i plynulá berlínština, kterou babička ukecávala "provinční" SS-many a gestapáky. (Tak jí například nechali nahlédnout do spisů a včas mohla začít posílat balíčky.) Přežil pochod smrti na konci války a vyhublý na kost se vrátil do Prahy. Zde ihned, jak dostal odškodnění, začal vykupovat svoje obrazy ze starožitnictví, kam je Gestapo zašmelilo.

Z lágru věděl, co jsou zač komunisti, ale přesto, když váhal, zda levně rozšíří firmu a koupí nějaké nemovitosti, nebo pomůže do začátku firmy bratrovi - komunistovi, rodina vyhrála. Bratr sám sebe ihned v roce 1948 znárodnil...

Praděda se zdruštevnil a pár let ještě šéfoval své firmě, pak ho vyhodili do důchodu. Koncem 50.let mu přijel jeden z jeho zaměstnanců, letecký technik, který zůstal poválce v RAF v Británii, již občan GB, vrátit v librách to co mu dal děda na cestu. Po odjezdu ho sebrala StB a ač už byl dost starý, tak ho vyšetřovali a mlátili. Babička chodila Naštěstí se za něj přimluvil jeho bratr a tak uvěřili, že nešlo o špionáž, ale stejně našli nějaké nepřihlášené zlaté mince a tak mu dali aspoň to co odseděl ve vazbě (a libry i zlato zabavily).

Děda s babičkou byli za protektorátu jako děti zrádce nepohodlní a z pradědovi firmy je německý správce vyhodil. Děda našel prácei jinde a babička čekala miminko. To bohužel zemřelo při porodu. Tak na babičku dolehlo nebezpečí, že bude v rámci pracovní povinnosti poslána do říše. Aby se tak nestalo, přihlásila se do výběrového řízení na telefonistky a písařky Luftschutzu - protivzdušné policejní civilní ochrany. Babička psala na stroji a mluvila plyně německy, o něco hůře česky, takže se brzy stala vedoucí. Seděli v krytu v Bartolomějské na policejním ředitelství. Měli tam nouzovou telefonní síť. 5.5.1945 přišel do krytu generál Karel Kutlvašr a převzal velení nad povstáním v Praze. Během povstání byl v krytu internován zraněný syn gen. Tussainta, velitele Wehrmachtu v Praze a při ústupu německých jednotek do U.S. zajetí byl propuštěn. Babička nevyšla od 5. do 9. z krytu. Vyprávěla také, jak během amer. náletů na Prahu jí volal továrník z továrny na polévkové kostky. Babička mu proti předpisům prozradila, že jeho továrně se bomby vyhnuli a on jí slíbil nějaké ty kostky. Nakonec byl lakomec a dal jim jen jednu krabičku, na každou telefonistku připadlo tak 1,5 kostky. Tehdy už byla velká nouze.

Po nástupu komunistů ji její zásluhy nebyly platné, protože šlo o nekomunistický odboj. (Dostala čestnou hodnost a medaily.) Ale protože ji neuznali práci v Německu v rodinných firmách, tak neměla žádný důchod. A nějak nevěděla, že mohla zažádat o německý důchod.

Dlouhá léta za ní jezdil původní poslíček z firmy Berlína, zarytý západoberlínský komunista, a vždycky strašně nadával na poměry tam. Ale to že ho čs. stát nutil povinně směňovat marky, to mu "nevadilo". Nikdy nepochopil...

Praděda, koncentráčník se dožil hodně přes 90.let. A to je tak asi vše.