Re: studium s prarodiči

Ráchel, nesouhlasím s tebou. Není bůhvíjaká zátěž pro každé dítě daleká cesta - naše děti byly zvyklý cestovat od útlýho věku a žádnou zátěž to pro ně nepředstavovalo, ono je to o zvyku (koneckonců letět někam pár hodin letadlem a muset kvůli tomu v noci být pár hodin vzhůru není nic tak strašnýho).
A že tam nemají svoje lidi... no... svoje pražské prarodiče dcera znala velmi dobře a byla s nimi i tady ve velmi intenzivním kontaktu. Přesto si troufnu říct, že daleko víc doma se cítila u těch zahraničních, s širokým srdcem a obrovskou náručí - tam, kde když poprvé v životě vystrčila jedenapůlletý nosík z auta, tak skočila do náruče babičce, které nerozuměla slovo a odmítla se z té náruče tři dny hnout.
Já paušalizace typu "daleké cesty nejsou vhodné pro malé děti", "změna prostředí je velká zátěž pro dítě" nebo "samo s babičkou být nemůže, je na to malé" beru s hodně velkou rezervou.

A ano, nemít holka astma (kvůli kterému to moře bylo potřeba, ale my na něj neměli) a nemít babičku s dědou v zahraničí (kvůli kterým se prostě jezdilo daleko a kvůli kterým pak děti trávily část léta tam, jen s telefonickým kontaktem s námi), tak bych říkala to, co ty, a byla bych skálopevně přesvědčená, že něco takového je pro děti škodlivé.
Nicméně jako matka nejsem ani blbá ani slepá a vím, že pro MOJE děti to bylo velmi přínosné, přijely vždycky rozzářený, rozkvetlý, nabitý energií a spokojený až do morku kostí.