Záměrné ničení vlastního sluchu - sebepoškozování nebo jiná porucha?

Potřebuji se vypovídat, někomu se svěřit....
Je mi téměř 30 let a asi od 16ti se potýkám s něčím hodně podobným sebepoškozování - záměrně si ničím sluch. Nevím přesně, co mě k tomu vede, jestli si tím něco kompenzuji, případně, jestli je to nepřijetí daru slyšet...Když se nad tím zamýšlím, mohlo by to mít souvislost s mým dětstvím a dospíváním, kdy jsem byla několik let (vpodstatě celý druhý stupeň základky) obětí šikany a teď to možná souvisí s mým vnitřním pocitem odlišit se od ostatních, kteří mi ubližovali a zároveň jim ukázat, že jsem lepší...Jen netuším, proč jsem si k tomu vybrala zrovna tenhle způsob...
Zároveň mi tam ale nesedí, že jsem s tím začala až ve chvíli, kdy jsem byla v jiném kolektivu, do kterého jsem bez potíží zapadla a cítila jsem se v té době relativně šťastná. Najednou jsem si prostě pustila přehrávač, otočila hlasitost na maximum, dostavil se nápad a bylo...dělala jsem to tak často, jak jen se to dalo (vždy, když jsem byla o samotě), vymetala jsem koncerty a stoupala si tam co nejblíž k reprákům....Zhruba ve 20 letech jsem to omezila, ale úplně se mi s tím skončit nepodařilo... Z té doby jsem si odnesla lehčí ztrátu sluchu spojenou s tinnitem a byla jsem na to za sebe hrdá. I když zároveň i trochu zklamaná, čekala jsem "lepší" výsledky.
Pak nastala část mého života, kdy jsem si opravdu přestala sluch úplně huntovat - bylo to ve chvíli, kdy se mi narodily děti, měla jsem jiné myšlenky a nevěděla jsem, co dřív.
Jenže děti trochu odrostly, já mám najednou více času a opět jsem s tím začala. Připadá mi to jako závislost. O samotě nedokážu myslet na nic jiného. Plně si uvědomuji, jaké pro mě bude mít poškození sluchu následky - vím, že to budu mít složitější doma, v práci...vím, že to dopadne na děti, na manžela....přesto to chci podstoupit.
Řekla bych, že jsem teď na takovém rozcestí - chci pokračovat v ničení sluchu, zároveň si ale uvědomuji, že to, co dělám, není normální (to jsem si schopná přiznat až teď) - potřebuji se s tím někomu svěřit, s někým si o tom popovídat, manželovi ani svým blízkým o tom říkat nechci - stydím se za sebe a zároveň se bojím, že by mě nepochopili a navíc bych jim přidělala starosti....
Cítím, že je asi vhodná doba s tím zajít k odborníkovi - psychologa si z finančních důvodů dovolit nemůžu (ti, které proplácí pojišťovna, objednávají až za půl roku a déle). A na psychiatra mi má potíž nepřipadá dost adekvátní (mimo tuhle úchylku jsem vcelku vyrovnaný člověk).