Re: Život se štírama

no a já coby Panna se nějak nedokážu popasovat se svou dcerou Lvicí. Místo vlastního jména by si klidně mohla říkat Já První (nebo jak to bylo v té pohádce Sůl nad zlato s Werichem). Nechce být okatě "středem" pozornosti, chce být ovšem určovatelem co se bude dít a jak, pokud není "hra" podle její režie, nafučí se a odchází, jako kočka co dává okázale najevo svůj nezájem (ach, proč TAK okázale??). Sobecké uvažování v "ich" formě už předěláváme osmým rokem.... občas se zableskne že myslí i na ostatní, ale vždy AŽ po sobě. Už se taky začalo projevovat moje přízemní praktično (kdy/kde/v kolik/s kým - třeba když si něco dohodne s kamarádkama, a já to potřebuju vědět dopředu), a její naprosto laxní přístup (nevím, asi, přibližně, uvidíme, mami to neřeš). Fakt se na jednu stranu těším až na mě nebude závislá (zodpovědnost, logistika, finance), ale na druhou stranu si neumím představit jak zrovna ona bude jednou samostatně fugnovat ....
Syn je Býk, má teda veselejší a přístupnější povahu, zaskočit mě umí taky, obecně je s ním ale dobré pořízení (až na jeho přehlížení nepodstatných detailů, to by se člověk mohl 1000x uopakovat a pokaždé to bere jako děěěsnou legraci že zase neudělal xy).
Někdy si přeju aby už byli dospělí a moje výchovná práce (ehm dá li se to tak nazvat) byla u konce. Ale to si ještě tak 10 let minimálně počkám.