Re: Manželská poradna mi otevřela oči.

Nemá cenu ani počítat,kolikrát jsem chtěla za těch 20 let od toho všeho utéct pryč,ale nechtěla jsem brát dětem tátu.A pak,vždyť uměl být manžel tak skvělý!Co natom,že vzal v afektu synovu hlavu a mlátil s ní o stůl,nebo ho srazil na skříň a jelo se do nemocnice na šití.Nebo dal dětem k vánocům vysněný notebook a druhý den jim ho za trest zase sebral (prý k němu nebyly dost uctivý).Těch událostí by vydalo na pěkně tlustou knihu.Vždy tomu říkal výchova,i když si jich třeba několik měsíců ani nevšiml,ani je za trest nepozdravil,nikdy nebyl na rodičáku,i na letošní taneční besídku dceři nešel,protože musel právě opravit vodovodní kouhoutek (když jsme se vrátily z besídky nebyl manžel doma a kohoutek je stále neopraven).Dnes se kaje a říká,že netušil,jak moc nám ubližoval,ale já si nejsem jistá,zda to není jen účelové.Hrozně moc bych chtěla být trpělivá a najít chyby a rezervy v sobě.Já vím,že nikdo není jenom hodný nebo jenom zlý.Ale také cítím,že už vážně nemůžu.Nevadí mi,že všechno doma dělám sama,zvykla jsem si na to a asi je i pravda,že si vše raději organizuji sama.Za ty roky nikdy neuvařil,neuklidil,neutřel nádobí (já mu ale při jeho pracech důkladně pomáhám),ale to je v pohodě.Snad i na ty týdny a týdny mlčení se dá zvyknout,ale ta agrese,to nedávám.Před třemi týdny sekal trávu (nemusel,před 5.ti dny jsem jí posekala já a byla nízká),protože prý nemá co dělat.V jednu minutu mě honil se smíchem sekačkou po zahradě až jsem si myslela,jestli si něco nešňupnul a za pět minut už řval na syna,že je "hajzl",ale neřekl mu proč.Jenom řval nesmysly.Když jsem se o chvíli později dožadovala vysvětlení,zavrčel jen,že řekl klukovi aspoň desetkrát,aby šel posekat zahradu.Myslela jsem,že jsem blázen.A pak následovaly 2 týden ticha,které přerušil jen dalším útokem na syna (opět pofiderní důvod).Měla jsem pocit,že jsem se synem rudý hadr na býka.Mám ještě dceru,ale na tu to zatím nepraktikuje.Nechci se rozvádět,není můj styl hned utíkat,ale ...asi už fakt nemůžu.Kdybych viděla nějakou naději,nějaké světlo,že se to zlepší,třeba věkem nebo léčbou.Včera ráno slíbil,že si někam k doktorovi dojde,ale pak už dělal celý den,že se vlastně nic nestalo,vše je OK a já jsem divná,když se mi nechce se s ním bavit,jít hrát volejbal atd...Jsem vážně divná?Jsem blázen?Nevyznám se už v sobě.