Re: Jak na syndrom vyhoření

N o hele, vím, že to místní přispěvatelky nepotěší, nenadchne, a asi ani nerozveselí, ale já když bylo mi nejhůř, neostýchala jsem se opít, popovídat,následně vypovídat, pořešit, upadat do střízlivých deúpresí, i přes to mluvit... skládala jsem básně... i přes to mluvila....
prostě to chce jen ventilovat ....
90% me uklidňovalo, že "bude líp".... se říkalo: "seš kráva, nechlastej", a ten zbytek? ten mě poslal mejl s trvzwním, že ať se brodím, jalk se brodím, stejně jednou vyhraju...
A měli pravdu. I kdyby nic, tak jsem vyhrála už když jsem potkala hodnýho chlapa, kterej mě má rád. Moje existenční životní problémy se tím asi nevyřeší, ale pomůže mi minimálně psychicky.