Asi Tě moc nepotěším. Syn - dnes 7-letý, byl takový otřesný uřvanec. Řval hned po porodu a pak pořád. Příčina se nedohledala, řekla bych, že to byla kombinace nedozrálé NS a jeho povahy
Byl kojený, přibýval ukázkově, řval přes den, řval v noci, spal strašně málo. Na prsu jsem pořád, abych mu aspoň na chvíli zacpala "hubu". Bylo to období naprosto k zbláznění.
Hodně pomáhal manžel, choval, vozil kočár, cvičili jsme taky chvíli Vojtovku (rehabka mi tvrdila, že takového uřvance tam ještě neměla), ale po posílení svalů se zdál být lepší. Nejhorší to bylo do půl roku, potom postupně lepší, nespal ještě v roce, ale to už se dalo zvládnout.
Nejvíc mě stresovalo to miminkovské období, kdy jsem pořád nevěděla proč vlastně tak vříská, nakojený, přebalený, pochovaný do bezvědomí, všechno marný
Dětská Dr. mi tvrdila, že bude asi hodně živý, upovídaný, že s tím má zkušenost. Měla naprostou pravdu, kolikrát si na ni teď vzpomenu, když mele a mele. Živý a velice emotivní je ale stále. Rozpláče se i dnes kvůli maličkosti, ty emoce s ním prostě cloumají. Druhé mimino jsem po té otřesné zkušenosti dlouho nechtěla, až teď, když mu je 7, si to umím představit a vím, že už bych se z toho řvaní nehroutila. Jeden vyrostl, druhý by vyrostl taky. Ale lituju Tě, umím se do Tebe vcítit, je hrozně vyčerpávající ten pocit, že mimino není nikdy spokojené a v klidu (a Ty tím pádem taky).
Držím pěsti ať to brzo přejde.
Jo a kamarádka zkoušela sunar místo kojení, zabralo to, asi se ty její děti "zaplácly" a byly v klidu, na našeho to nezabíralo, sunary nechtěl za žádnou cenu a řval vzteky, že nemá to svý prso ještě víc
.