Re: neznabohova modlitba

Skákavá, myslím, že podstatné je být autentický. Víra stejně jako třeba láska do značné míry není věcí rozhodnutí, můžeš se rozhodnout k určité praxi, ale v oblasti vnitřního vztahu a poznání je třeba dozrát. Cokoli, co bude nad přirozený projev vycházející z aktuálního stavu tvého vnitřního nastavení, bude hrané a málo funkční (tím myslím, že z mého pohledu není dobré nastartovat mohutnou vnější praxi modliteb, bohoslužeb a já nevím čeho, když vnitřně jsem ve stavu "chtěla bych věřit, ale ve skutečnosti zatím nevěřím"). Pokud tě přirozeně oslovuje příroda, je lépe hledat tam, kde cítíš posvátno, než tam, kde jej necítíš vůbec. Religiozitu u dětí lze rozvíjet i tím, že jim umožníš to ztišení a krásu přírody vidět, slyšet, zažít, že se s nimi budeš o svých pocitech a myšlenkách, které tě napadnou, bavit. Nakonec - není třeba, aby rodič s dítětem sdílel své náboženské pocity až tehdy, když má "jasno". Ono tápání a hledání i pochybnosti k cestě jakékoli víry patří. A je dost možné, že tě děti překvapí, možná budou mít návrhy k tomu, jak byste svůj postoj mohli projevovat - a třeba se vaše projevy budou postupně proměňovat a vyvíjet, až najdete něco, na čem se shodnete, nebo půjdete každý svou vnitřní cestou. Člověk může ledasco - od přiklonění se k oficiálním náboženským proudům až po individuální praxi, ale z mého pohledu je lépe prozkoumat své vlastní cítění a podle něj zvolit cestu, než se vydat na cestu - a podle ní se snažit přitesat vlastní představy, to jde podstatně hůř. Možná bych tak činila raději v klidu a relativně samostatně než s dopomocí nějakého duchovního, víra je totiž trochu "zrádná" v tom, že mnozí vyznavači akceptují jen jednu možnou realitu a jen jednu správnou religiozitu - a budou ti pochopitelně chtít zprostředkovat to, co je z jejich pohledu skutečné... otázkou je, jestli to bude skutečné i z toho tvého.