Re: bipolární porucha

maargit, myslela jsem si, že takoví chlapi, jak popisuješ ty, neexistují, že to není možné. Je. Moje kamarádka s takovým podobným má dvě děti, taky poměrně ještě malé. Ona je teda "vedoucí rodiny", byt je její, nechala ho zrekonstruovat, všechno řídila sama, koupila auto, má lukrativní místo a poměrně velký příjem, on na domácnost nepřispívá.
On je i v nižší pracovní pozici, i když taky VŠ, plat má poloviční.
A to se asi neodpouští.
Běžně spolu doma moc nemluví, nekooperují spolu, protože on nereaguje, neodpovídá ani na přímo položené otázky, upíná se ke svým rodičům (je mu cca 50). Jde si za svými koníčky, pokud chce, sebere se a jde.
Je to docela bezmoc.
A pokaždé, když je ona slabá a na lopatkách, šlápne na ni a jakoby ji dorazí...skoro bych řekla, že z toho má i naprosto nepokrytou radost.

Objektivní řešení je....ona to ale nedokáže...jsou tady různé mechanismy, které na ni působí.
Soucítím s ní...ale náprava tohohle (jejich) vztahu - těžko...

Takže taky soucítím, je to strašně těžké s někým takovým žít... a člověku asi dost dlouho trvá, než sebere sílu a odvahu a odhodlá se k nějakému kroku...