Re: Dát dítě do Skauta - přání osiřelých prarodičů

Tak že bych chtěl říct, že "by se člověk měl snad vyhýbat společenství, kde je zvykem chovat se slušně, aby nenarazil v realitě, kde se všichni slušně chovat nebudou," to je násilný obrácení drobnýho postřehu, odpozorovanýho v několika konkrétních případech ze života, do absurdna.

Spíš jsem měl na mysli, že ty dotyčný, přestože na škole a mezi vrstevníkama zažili určitě taky leccos, tak nějak podvědomě čekali, že dospělej svět bude trochu jinej. A z dětskýho lhaní a rvaní si nemusíš udělat moc představu o dospěláckejch podrazech, ani o nestydatosti, s jakou se dějou.

A skaut není internátní škola, to ne, kontakt s realitou je. Co ale poznal já, pro většinu těch děcek to nebylo jít někam "jedno odpoledne v týdnu" (nota bene dvakrát za měsíc víkendová výprava, plus tří- až čtyřtýdenní tábor), navzdory frekvenci setkávání si navzájem mezi sebou vytvořili mnohem intenzivnější vazby, než měli třeba ve škole (a navíc se docela často do oddílu přihlásili třeba dva nejlepší kamarádi ze třídy). V tom bych viděl to specifikum, není to prostě třeba středa od čtyř do pěti.