martheen

Ale ty scénaře mi tady píší i ostatní ženy.

Že syn bude jedináček a na světě zůstane sám. Že všechny, které si dítě nechaly jsou jím naplněné a spojilo jejich rodinu.
Ale jak jsem psala, rozdělí soud sourozence? Já už delší dobu přemýšlím, jestli jde nějak právně zamezit tomu, aby šel syn k otci na stálo, kdyby něco.

Co kdyby se dítě narodilo postižené? Prostě může se stát cokoliv s kýmkoliv v mojí rodině. Nejsem jedináček, ale brácha je o 8 let starší a bydlí 100 km dál. Táta je jen můj, máma společná. Můj táta má ještě syna, ale roky se nestýkají, takže veškerá péče okolo něj je jen na mě. K čemu mi je vědomí, že někde ve stejným městě bydlí brácha, který mi je v tuto chvíli vlastně " k ničemu"?

Liška psala, že jsem se rozhodla strašně rychle. Ano. K čemu nám všem bude, pokud nad tím budu přemýtat další týdny a pořád dítě nebudu chtít na 100%?
Nejsem na situaci hrdá, ani se tím nechlubím.
Jen to mám asi nastavené jinak. Můžu si představit, jaké by to bylo, ležet vedle mě mimčo. Ale já se v těch představách nevidím šťastnější, že dostane můj život nějaký nový, lepší smysl. Můj život by měl smysl i bez dětí. Protože jsem pro někoho dcera, kamarádka atd.
Dítě by podle mě chtěl mít ten, kdo sám chce. Ne sourozenec, ne babička, ne okolí Počet dětí pro mě není rozhodující.