Re: Odložené dítě s Downovým syndromem

"Další místa, kde jsem byla ostřejší, byla ta, kde mi někdo, kdo mne v životě neviděl a nic o mně neví tvrdí, že si nemůžu být jistá nějakým svým postojem. To mi vadí, protože já si tímto jistá jsem. Dokonce tu nejsem jediná, což mne potěšilo."

Tak myslím, že vůbec není nutný Tě znát, aby bylo možné prohlásit, že pokud někdo deklaruje, že by se URČITĚ zachoval tak či onak v situaci, ve které nebyl (a i kdyby byl, tak by měl jiné podmínky než ten, koho se to týká) , tak je to poněkud úsměvné. Protože to nemáš jak doložit, je to pouhá deklarace, a myslím, že řada z nás viděla mnoho lidí, kteří vykřikovali JÁ BYCH NIKDY! a pak otočili na čtyráku.

Můžeš si maximálně MYSLET, že by ses zachovala tak či onak, ale vyskakovat jak čertík z krabičky, když Ti to někdo není ochoten věřit (a toto je jen a jen o víře), je legrační.

A přijde mi značně, značně nepokorné odsuzovat člověka, který se octl v mezní životní situaci a vyřešil ji způsobem, který si myslím, že já bych nezvolila, a zvláště ho odsuzovat takto kategoricky. Myslím, že by nám všem slušela mnohem větší opatrnost v odsudcích. To vůbec neznamená, že bychom se o tom nemohli bavit, ale výkřiky JAK TO TA MATKA MOHLA UDĚLAT, TO JÁ BYCH NIKDY... (mi znějí značně falešně, jako že ten člověk má potřebu se nějak ujistit, že on je JINÝ, LEPŠÍ, a udělat to hrozně lacino - klápnutí pusou nebo pár cvaknutí do klávesnice nic nestojí a vypadá to děsně ušlechtile, akorát že to nemá žádnej podklad).