Re: Ani minutu bez dětí?

Eudo,

měla jsem babičku přes půl republiky daleko, měla jsem ji ráda, chtěla jsem s ní být, jen jsem neměla moc možností, protože to bylo prostě daleko. Nepotřebovala jsem mít u toho rodiče, naopak, moc mi vyhovovalo mít tam jiné příbuzné, které člověk jindy neviděl. Rodiče tam byli nadbyteční.

Moje děti to tak taky mají. Chtějí se s příbuznými vídat a nás u toho nepotřebují. Takže letos to byly pro tři z nich skoro 3 týdny u babičky (týden na začátku prázdnin pro všechny, pak v době tábora jedné z nich ty zbylé tři). Teď už to tedy pro ně začíná být trochu nuda, jak prarodiče stárnou, ale ve věku 5 - 10 let si to hodně užívaly.
Další týden pak strávily u tety, manželovy sestry, ve Švýcarsku. A tam jsme jim nechyběli tuplem, ona je vytáhla na nějakou alpskou stezku, na ledovec a já nevím, kam ještě, možná jim dovolila něco, co my bychom možná zatrhli (nevím, asi ne, jsme dost benevolentní, ale kdyby jo, tak o důvod víc si to bez rodičů užít)...

S námi letos na dovolené nebyli. Já bych jela, kdybych měla za co, muž by nejel ani tak, nebo možná jel a odtrpěl si to, jako to dělal řadu let....
Vlastně jsme teoreticky mohli mít 3 týdny v kuse na cokoliv......jen proto, že naše děti mají rádi své příbuzné a vyhovuje jim nebo jim alespoň nevadí být u nich bez nás...

Jo, ještě mě napadl jeden důvod....muž teď hrozně nerad jezdí ke svým rodičům, protože jeho matka má v důchodu už jen asi poloviční úvazek a tedy strašnou spoustu času na práci okolo, takže když se objeví muž, má šílenou potřebu s ním všechny ty pracovní věci pořád a hodně dlouho žešit a on na to nemá čas. A ono to tak bylo vždycky, že jakmile se ti dva potkali, tak prostě pracovali. Kdežto když tam jsou děti bez nás, tak ona zaměří svou nezdolnou energii na ně a užijou si to všichni...