Re: Závažné autoimunitní onemocnění a vedlejší účinky léků

Podle mého v autoimunitním onemocnění hraje roli spousta faktorů...a vůbec to není jednoduché se případně z toho vymotat, a to říkám i jako zastánce celostní medicíny, kterou jako nemocná vyhledávám pro sebe i svoje děti, když byly menší.

Pokud se navíc člověk dostane do koloběhu, jak píšeš - léky - vedlejší účinky - léky na vedlejší účinky, za chvíli sám těžko rozezná, jaká potíž a nepohoda je od původního onemocnění a jaká od případných vedlejších účinků léků...co od únavy atd.

Asi nejlíp řešitelné je autoimunitní onemocnění ŠŽ, to jsem vlastně zvládla i sama na sobě...chtělo to krom jiného i celkové zklidnění (sem patří psychika, i vlastně zklidnění tempa toho života)...to bylo asi primární.
Odpočinout si fyzicky i psychicky mi hodně pomohlo v začátku, prostě nic nemuset. I když já měla tehdy dvě malinké děti, takže ten fyzický odpočinek byl silně omezený.

Existují teorie, že za autoimunitním onemocněním stojí i virová nebo bakteriální nákaza...ale nevím. Podle mne je to multifaktoriální věc a člověk, pokud by to chtěl vyřešit a skutečně se vyléčit, jakoby neví, za jaký konec to vzít.

Mám třeba kamarádku s revmatoidní artritidou, rozhodla se kortikoidy nebrat (měla 3 kortikoidové injekce, bylo jí po nich hodně špatně) a řešíme to spolu jinak, dala mi v tomhle svou maximální důvěru - jsme opravdu velmi blízké kamarádky...
Ale chce to hodně odvahy od nemocného a vůli vzít to do svých vlastních rukou a hodně trpělivosti...táhne se to půl roku, posuny k dobrému jsou sice velmi pozvolné, ale viditelné - a děje se to teda i za souhlasu ošetřující doktorky, která je tomuhle postupu celkem nakloněna a "hlídá" ...a sama se zájmem sleduje vývoj . Vlastně i v krvi zmizely zánětlivé faktory a výsledky jsou v normě...
I pro mne je to zkušenost zvenčí, pro kamarádku taky zase jinak.

Rozhodně to ale není cesta pro každého.
Tady u kamarádky to vypadalo na spuštění problému po klíštěti, ale těch zátěží v organismu bylo mnohem víc. Vnímám to tak, že imunitní systém vnímá hrozbu zvenčí uvnitř sebe, kterou konkrétně nerozpozná a tím pádem nenajde, a tak se hystericky pustí sám do sebe a ničí svou zdravou tkáň.
Naposledy jsem četla hezké pojednání o tom, jak má každý organismus 4 záložní metody, jak se udržet v chodu, člověku je pořád jakž takž dobře, systém to stále jakoby nějak ustojí...když selže poslední záložní, systém se jakoby zhroutí.

Ale je to složité, paní nezávidím ani trošičku...ani nemoc, ani dobré radílky.
Zvlášť pokud jsou ve hře i chemické léky, odkud to vzít a začít řešit? Protože i třeba pro mne bylo těžké najít ten správný moment, kdy začít snižovat dávku hormonu (a to jsem brala jen ten jeden) v návaznosti, jak ŠŽ začínala fungovat sama tak, aby to bylo pro organismus optimální. A pak okamžik, kdy úplně Letrox vysadit. A přiznám se, že jsem potřebovala pomoc zvenčí, sama jsem to nezvládla.

Těžko někomu radit, komentářů bych se úplně zdržela, zvlášť tímhle způsobem jako dotyčná rodina (byť to jistě myslí dobře)...ale on si člověk neumí představit, v jakém zvláštním kolotoči se ten nemocný člověk ocitne, jak špatně mu může být a jak bezvýchodně se může cítit.
Možná bych poradila jen to - dohodnout se s dr. na určitou dobu na nemocenské, aby člověk nebyl aspoň taky strašně unavený.