Re: Odmitnuti resuscitace

Taky jsme tím jako rodina prošli, mamce bylo tenkrát 51, nikdo jsme si ale tenkrát neuměli představit, jak šílené to "po" může být. Takže jsme vlastně udělali vše...a já i vím, že by to bývala mamka tak chtěla. Prostě chtěla žít a držela se života vlastně do poslední chvíle...nechtěla zemřít. jestli byla se svým stavem spokojená potom, to nevíme, už se jí nedalo zeptat.
Já ze svého pohledu (dnes jako poměrně zdravá) říkám, že bych resuscitaci za takovýchto podmínek pro sebe nechtěla v žádném případě.

Ale vy tatínka znáte, vy víte, jak moc si užíval život, jak moc chce žít i za takových podmínek, jaké měl a má. Že jsou tam nová rizika, to se asi všeobecně ví.

Nikdo nemůže zvenčí "správně" poradit, nikdo neví, jak co bude dál...a já věřím tomu, že se člověk prostě rozhoduje "správně" v okamžiku, kdy se aspoň na chvíli odpoutá od šílených myšlenek a šílených emocí.
Někdy "ráno moudřejší večera"...někdy to vyplyne. Rozhodovala bych se, až bych věděla, že to je tak správné. A třeba bude rozhodnuto opravdu zvenčí samo .
Tohle člověk prostě hlavou nevymyslí.
Přeju hodně sil...a taky toho vnitřního klidu...

Ještě mě napadá...co si tak v duchu s ním - s jeho "dušičkou" popovídat?