Re: Poruchy příjmu potravy

je nejstarší? Já jo. Taky zbytek v pohodě
Pomohlo? No, řekla bych, že v hlavě to bude navždy. Určitě tam nějaká predispozice je.
Ono asi záleží na tom, jak moc tj rozjeté. Mé kamarádky dcera měla tyto tendence (spoštěč asi odchod otčíma od rodiny), bavily jsme se o tom hodně, intervenovala psycholožka, moje kamarádka je skvělá....a dobrý, myslím, že to šlo zvrátit. Ale jak už je člověk uvnitř tho patologického myšlení, je to blbé. Promluvit můžeš. Ona i chápe všechny důvody. Ale tj jak s inteligentním alkoholikem. Víš, chápeš, ale není to k ničemu. Já si pomohla tak nějak sama. Ale v hlavě to bude navždy, jak píšu. Být na místě rodičů, jejichž dítěti se to děje, kontaktuju nějakého psychologa, který pracuje s celou rodinou. Dnes už jsou i sdružení, které můžou pomoci. Asi se obrnte trpělivostí, přijetím (chápu, že člověka zvenku bere čert, když mu řešení-jídlo-přujde tak jednoduché. A jakoby mluvil do dubu.). Nemocná je, ale nevím, zda lítost a nechat sebou mávat zas je to pravé. Spíš ne. Já bych hledala dobrého specializovaného psychologa (a já bych přidala nějaké alternativní postupy. Celostní, ale to spíš je proto, že mám důvěru v to, že spíš touto cestou lze postihnout tu koncepčnost.) Ach jo, držím palce!