Re: Babičky v nás

Mít zároveň vlastní babičku i vnoučata je fakt unikátní, ale asi těžko to může trvat dlouho Fakt je, že třeba moje setra má teoreticky šanci na totéž, jedna naše babička stále žije (a je relativně zdravá) a ona má dvacetiletého syna a 17 letou dceru ... Ale tedy myslím, že ani jeden neplánuje mít rodinu nějak brzy.
Já měla hodně silný vztah s tou druhou babičkou, která bohužel umřela už dávno, bylo jí jen 63. Byla v invalidním důchodu snad od čtyřiceti (víc sdružených potíží), díky čemuž jsem s ní strávila strašně moc času, dokonce mezi 1. a 3. rokem jsem u ní skoro i bydlela. A jsem sama zvědavá, jestli budu jednou jako ona. Ona se mnou strašně moc mluvila, dávala mi spoustu takový "obyčejných mravních ponaučení" (jakož se nemá lhát apod.) zaobalených do spousty konkrétních příběhů, pořád dokola vyprávěla stejné příhody ze svého života, které jsem chtěla dokola slyšet a třeba taky mi vysvětlila, že si fakt nemusím dělat starosti, že by mě mamka třeba neměla ráda, i když zlobím (a i když se ona zlobí na mě), že rodiče vždycky mají rádi své děti bez ohledu na cokoliv ... Mně to strašně pomohlo a opravdu jsem od té doby žila v takové jistotě, přestože mamka je (zase v důsledku své výchovy) taková spíš chladnější ... Se svými dětmi takovou trpělivost a chuť vyprávět bohužel nemám (ale to, že je mám ráda bez ohledu na cokoliv jsem jim opakovaně sdělila, i když mi takové "patetické" řeči moc z pusy jinak nejdou), ale snad to naleznu právě ve vztahu k vnoučatům, možná je to taky trochu taková přirozenost života?