Re: ČSSD připravuje dluhovou amnestii

Velká skupina chudých lidí se v Česku neobjevila náhodou. Zejména ve srovnání se západními státy má země nízké platy, nijak vysoká není ani minimální mzda, řadu nedokonalostí má systém vyplácení sociálních dávek. Jedním z klíčových důvodů však je, že tu kolem chudoby vznikl výnosný byznys.

Vydělali na něm zejména advokáti a exekutoři. Ti první hlavně díky přísudkové vyhlášce, která nejprve v roce 2001 paušálně určila, že advokát má v průběhu vymáhání nárok na odměnu minimálně 4000 korun, i když je dluh třeba jen několik desetikorun. Další navýšení odměny advokáta při vymáhání dluhu do 1000 korun (z dosavadních zhruba 4000 na 9400 Kč) přišlo v roce 2006 za premiérování Jiřího Paroubka.

Ministrem spravedlnosti byl v té době Pavel Němec (US DEU). Němec přitom učinil rozhodnutí jen několik měsíců před svým koncem ve vládě. V roce 2014 MF DNES odhalila, že v té době byl už rok jediným akcionářem firmy ČSAD Ingsped Praha, jež zastupovala karlovarský dopravní podnik právě při vymáhání nízkých dluhů. Vymáhacím byznysem se poté zabývala i jeho advokátní kancelář.

Němec byl i u vzniku dalšího pilíře obchodu s dluhy: řada podobných pohledávek nakonec končila u soukromých exekutorů. Vznik této profesní skupiny umožnilo přijetí exekučního řádu v roce 2001 za vlády Miloše Zemana. Parlament tehdy schválil návrh skupiny poslanců, v jejímž čele byl právě – tenkrát ještě opoziční – poslanec Pavel Němec.

Bývalý ministr a předseda Unie svobody, jehož advokátní kancelář Němec, Bláha & Navrátilová sídlí v pražském Karlíně, s novináři odmítá komunikovat. Na vznik zákona si však vzpomíná Hana Marvanová, advokátka, někdejší Němcova stranická kolegyně a bývalá náměstkyně ministryně spravedlnosti Heleny Válkové. „Byla jsem advokátka, která se exekucemi prakticky vůbec nezabývala, nebyla jsem v parlamentu. Ale věděla jsem, že se schází skupinka Pavel Němec a další advokáti po večerech a že zpracovávají ten zákon. Mě tehdy překvapilo, že to dělali takhle nezištně. Byla jsem naivní, oni to pak protlačili parlamentem a právě exekucemi se často odcházeli živit,“ říká.

Jedním z poradců prý byl i dlouholetý prezident exekutorské komory Juraj Podkonický. Lidové noviny před deseti lety odhalily, jak levně koupil funkcionalistickou vilu v pražské Evropské ulici – v exekuční dražbě, kterou pořádal jeho kolega exekutor, dnes šéf Exekutorské komory Vladimír Plášil a které se kromě Podkonického účastnil jediný dražitel. Protizákonné to nebylo. Zatímco soudci, kteří vyhlašují dražby, dražit nesměli, exekutorům to v té době zákon nezapovídal, dnes už ale ano.

Mnohem častěji však exekutoři profitovali z menších obchodů. Po schválení řádu si mohl exekutor u malého, například třicetikorunového dluhu účtovat svoji odměnu a náklady ve výši téměř osm tisíc. „K tomu se připočetlo 3500 korun za dalšího advokáta v exekučním řízení a pohledávka se dostala z 30 korun skoro na dvacet tisíc, to vše v zákonných limitech,“ popisuje autor Mapy exekucí Radek Hábl.

A právě na tom začal celý obchod s dluhy fungovat. Z bagatelních pohledávek dopravních podniků či nemocnic byly rázem desetitisícové sumy. „Najednou se všem vyplatilo vymáhat i nízké poplatky. Stalo se to, co je v celém světě úplně ojedinělé: pohledávky se prodávaly za víc, než je jejich nominální hodnota. Takže tisícikorunové pokuty se prodávaly za 1500, třicetikorunové za padesát,“ říká Hábl.