Re: Společenský život psů a jejich pánů

My jsme hodně společenství, pokud chceme.
Rád si užíváme km procházek po lukách, polních cestách, kdy opravdu nepotkáme nikoho. Rádi někam vyjedeme a tam si dáme okruh s fotákem za účelem nikoho nepotkat.
Mohu za sebe tedy napsat, že naši 2 poslední psi byli opravdu ovladatelní. JRT mi neuteče (je slepý)a jeho 100% povel "ke mně"je základ puštení. Bez toho ho nepustím, jelikož pokud by utekl je mrtvý. Zvládnu ji už odvolat i ze stopy. Zase nejsem magor, abych ji pouštěla v místech, kde se psi nepouští (např.rušné centrum města).
RR nám za 15 let života utekl 2x za srnama, ale na něj jsme měli opravdu kliku. On byl kliďas. Nikdy neštěkal, se psy se nerval. Socializoval se tak nějak automaticky, neměl problém s ničím. S přibývajícím věkem jsme ho pouštěli všude. On byl opravdu za odměnu.
Ale i rádi si užíváme cvičáku, víkendových setkání,atd.
Prvního psa jsem přivedla domů rodičům v 16. Dobrmana, s kterým jsem žila dalších x let na cvičáku (maličko nevyrovnaná fena, která měla ale užasne zákusy)a ve volných chvílích chodila brigádničit do útulku, kde jsme si ve volných chvílích brali psi z kotců a socializovali,atd. Zpětně se divím, že mě žádný nikdy nepokousal,měla jsem asi mega kliku.
Svoje psy odvolávám, cizí psy neřeším.


Dlouho jsem nepotkala třeba Dalmatina.