6.6.2019 8:50:23 1kulička
Re: Štěstí je stav mysli
Brave, já myslím, že tě prostě nepotkala taková série, která by tě "položila". Samozřejmě, soudím podle sebe....první nemoci dítěte a první hospitalizaci dítěte jsem tak nějak zvládla ještě bez dopadu na mé pocity. Byl to problém, který mi pomáhali řešit zdravotníci, neměla jsem nějaké pochyby. Když potíží přibývalo, hledala jsem pomoc u jiných lékařů, alternativy, pochyby začínaly hlodat. Do toho náročná práce, 2 batolata (věčně nemocná), manžel starající se hlavně o sebe...Nějaké nervové zhroucení, snaha i tak všechno zvládnout, u dětí pořád problémů přibývalo, jedno přišlo o vlasy, druhé spolklo cosi, co mu málem protrhlo žaludek, muselo na operaci, do toho neplánované těhotentsví, muž bez práce, dítě vběhlo pod auto, dlouhá hospitalizace na ARO, pan na JIP, pak pár měsíců ležák, léčebny....problémy ve škole, do toho muž stále bez práce, o děti se nezajímá, naopak vyčítá, že si neudělám čas na něj, je protivnej až hnusnej. Během hospitalizací člověk už vidí a řeší různá pochybení/arogantní chování zdravotníků, různé infekce, které by nebyly, nebýt hospitalizace atd. Dostala jsem se do stavu, kdy každý kašlík u dětí mi způsobí slušnou úzkost. Když náhodou nejsou nemocné děti, jsem nemocná já atd.. Přesto si myslím, že okolí to na mne až tak nepozná. Když se náhodou celý týden nic neděje a mám klid (doma i v práci), zaručeně něco přijde, už mne to nepřekvapuje. Nejsem šťastná - není na to prostor, pořád se snažím ze všech problémů nějak dostat a ony stále přibývají. Že bych se jen tak v klidu vystavila na sluníčko, to se mi povede tak 3x za rok. Ale jak jsem psala, co jsem se zbavila muže, těch lepších dní v roce je víc, ale chce to čas a klid, abych se mohla někdy zase cítit šťastná.
Odpovědět