Kuličko, ale já nehodnotím, jak to kdo má, mě spíš potěšila diskuze tohohle typu.¨
Můžu hodnotit jen sebe a svůj život a svoje zážitky.
Protože každý má tu mez "výdrže" a odolnosti psychické nastavenou jinak, není to ani tak o objektivitě problémů, stejně je každý vnímá po svém.
Neodvažovala bych se hodnotit, jak kdo má bejt kdy šťastnej a kdo má právo se trápit.
Psala jsem o něčem jiném, o vnitřním stavu...
Byl to takový kontrast s těmi dvěma posledními smutnými tématy...
A když zrovna v tenhle okamžik někdo řeší svůj smutek a má pocit, že jen přežívá a vybalancovává...je jasné, že tyhle věci nechce ani číst a nemůže snad ani souhlasit.
A i v nějaké minulé diskuzi jsem to psala o sobě...v takových situacích jsem byla několikrát, objektivně vidět to bylo a dostávalo se mi obrovské pomoci zvenčí, subjektivně jsem na tom byla ještě mnohem hůř, než bylo schopno vnímat okolí. A pochopila jsem i lidi, co zvolí jako "východisko" sebevraždu.
Takže já si spíš myslím, že mnohokrát se tenhle stav vnitřního štěstí začíná klubat a objevovat v okamžiku, kdy člověk nějakými zemětřeseními projde nebo nějakou dobu prochází.
Ale nevím...to jen co vidím kolem...a co občas malinko začínám cítit v sobě...je to jakoby podbarvené vevnitř...a musím říct, že bohužel ten stav nevnímám pořád...ale vím o něm...a je to něco, nač jsem dřív nebyla zvyklá.
Tak třeba se to bude rozvíjet dál
...ale už vím, jak to vypadá...jak to člověk...jak to říct...zažívá...
Pokud pak v tomhle stavu člověk existuje pořád, přináší to ruku v ruce klid a mír...ať "venku" kolem zuří třeba bouře. Mě ta bouře ještě prostě mnohokrát ovlivní...protože je silná a ten stav uvnitř je prostě mnohem slabší...
Možná je to i uvědomění si...sama sebe, života...
Teď to asi bude celý vypadat jako zmatený klišé.
Ale jsem za ten nový stav (byť zdaleka ne ještě stálý) vděčná. Protože jsem právě prošla mnoha bouřemi. A není to ani tím, že by odešly
.