Re: Týden před 17. 11. 89

Napíšu ještě stručně pokračování: V neděli jsem se vydal na koleje do Tróji, kde bylo hodně lidí z MFF UK. Tam jsem na nástěnce našel oznámení o zabití studenta Šmída od "Stuhy" a k tomu poznámku od někoho z FV SSM, že Šmíd nezemřel, že to obvolali s děkanem.

Ono SSM na fakultě nebylo úplně profláklé, protože jednak pod ním běžela programátorská práce pro různé podniky, takže ho mnozí "potřebovali", druhak někdy před létem někdo přes něj pokryl anketu, zda studenti MFF UK souhlasí s vedoucí úlohou KSČ. Dopadlo to výraznou většinou, že ne. Pak na tajemníka na krajském výboru SSM řval krajský tajemník, že to celé protistátní hnízdo rozpustí a vyhází a budou mít po "podnikání". Pak se stáhli. Podobně jedna z buněk KSČ na fakultě se už někdy na jaře sama zrušila, že nesouhlasí s přítomností politiky na fakultách.

V Tróji jsem tam potkal pár politicky aktivnějších studentů z vyšších ročníků, kteří potvrzovali situaci, kolem Šmída, že nezemřel a tak jsme se vydali k Markovi a Václavovi Bendovi to nějak komunikovat do kruhů disentu. Bydleli na rohu u Karlova náměstí. Naštěstí starší kolegové měli rozum, tak jsme tam nešli všichni, ale poslali jsme tam jednoho a toho vzápětí policajti odvezli kamsi na výslech. Kolegové pokračovali na děkanát, já se vydal domů.

Po obědě jsem jel do sboru evangelické církve, kam jsem krátce před listopadem začal chodit. Když jsem jednomu ze starších říkal, že Šmíd nezemřel, (protože v ohláškách zaznělo, že můžeme čekat změny, že zřejmě zemřel jeden student), tak na mě koukali skoro jak na estébáka. Pak jsem letěl domů na Vinohrady se převléci do kvádra, protože večer byly taneční, možná i prodloužená.

Ze sloupku před Vinohradským divadlem, které už nehrálo, jsem ještě říkal, jak jsem byl v kvádru, že jsem byl na té demonstraci, že nás opravdu dvakrát zablokovali, ale že Šmíd nezemřel. Novináři Svobodného slova, kteří tam byli, slibovali, že zítra už budou opravdu svobodně informovat. O přestávce tanečních jsem ještě volal P. Uhlovi (VIA), který šířil tu zprávu, že Šmíd nezemřel, číslo jsem měl od kolegů studentů. Byl trochu zděšený, že mu někdo volá odněkud z tanečních... Tím moje účast ve velké politice skončila.

V pondělí jsem si koupil cestou na matfyz sešítek, propisovačku a 30 rohlíků za asi 9 Kčs, kdyby nás obklíčili. Večer 20.11. jsme ještě byli s manželkou součástí demonstrace, která se snažila přejít na Klárov přes Mánesův most a byly zablokovány transportéry. My jsme projeli pod Vltavou metrem a ocitli se policajtům v zádech. Měli jsme hrůzu, že ty transportéry se rozjedou a vytlačí lidi do Vltavy. Ale neměli pokrytou šířku mostu. Jenže shora přijeli další dva a stáli zablokované na křižovatce, protože tam vjela tramvaj do oblouku, ale pro lidi už nemohla dál. Policajti se snažili to vyklidit, tak jsme nenápadně rozpojili té tramvaji spřáhlo, možná i kabel, aby se souprava přetrhla, až se řidič bude snažit pokračovat. Pak jsme radši odešli...


Pak už jsem střídavě byl mezi studenty na Malé straně a v Karlíně. Tiskli jsme do nekonečna letáky, mělo to zajímavou metodu. Nejprve se vytiskli dva letáky vedle sebe (díky makru v T602) na A3 na ležato na jehličkovce zrcadlově na křídovej papír pomocí zvláštního tlustého kopíráku. Pak se ten papír rozdělil na 2 a strčil do strašně primitivní lihové kopírky ("Ormig"), která kopírovala tak, že na válci ležela ta předloha a lihová houbička ji v každé obrátce navlhčila papír a předloha se na něj otiskla. Prvních 80-100 kopií se ještě dalo přečíst, pak se musel vyměnit originál.

Během revoluce se zničily skoro všechny tiskárny na fakultě. Jednoho dne tam zastavila dodávka a vyložila tři? kopírky. Že je ve firmě nepotřebují a že jsou nezaevidované. To byla velká posila. Ovšem neevidovaná kopírka za komunismu?! . Dva roky předtím jsme na gymplu založili pro ZŠ pražskej PIKOMAT a slavně ředitel zajistil kopírku. A klíč k ní měl jeden učitel a já za PIKOMAT pod jeho dozorem a vše muselo být evidováno a archivováno, aby se nešířili nějaké protistátní tiskoviny.... Takový strach to byl.

A pak už jsme jeli po vánocích s přítelkyní do Rakouska, na návštěvu kamaráda z fyzikální olympiády. A pak se věci pomalu vracely do normálu.