Re: 100

77krásko, běloši se pořád říká, proč by nemělo, říká se i černoši (myslím v Americe) a říkaj si tak i sami černoši, akorát s velkým Č. U nás zná málokdo jak politickou korektnost, tak hyperkorektnost, lidi nejvíc znaj zkarikovanou podobu hyperkorektnosti, zkarikovanou často Čechama, který maj hlavně pocit, že je nekorektní říkat, že ženská nepatří jen k plotně, že muž může beze strachu šáhnout na nádobí, že teplouši jsou taky lidi jako my a že ani Vietnamcům se nemusí na potkání tykat.

Ořralejch indiánů je a bylo po Státech spousta, o tom žádná. Ale víš, na co jsem si vzpomněl? Spousta důstojníků, co bojovala s indiánama, napsala vzpomínky. Většinovej pohled na indiány byl, že konflikt nemá jiný řešení, než aby se indiáni vzdali většiny lovišť, ale pohlíželi na ně často se sympatiema, něco na nich odsuzovali, ale pro leccos je současně uznávali. Vzpomínky napsala taky řada manželek důstojníků a ty většinou indiány odsuzovaly, ošklivily si je a psaly o nich velmi povýšeně. Celkově to dělá dojem, že důstojníci bez jakýhokoli zpochybňování ztělesňovali americkou střední třídu, navíc cítili velmi silnou profesionální soudržnost. Jejich manželky si naopak žárlivě příslušnost ke střední třídě střežily, cítily se ve svým společenským postavení mnohem ohroženější (jejich postavení záviselo nemalou měrou na jejich manželovi), a proto taky nejspíš dávaly najevo odstup od těch, co stáli společensky níž. Od obyčejnejch osadníků, a od indiánů tuplem. Zajímavý přitom je, že výrazně odsuzovaly postavení žen v indiánský společnosti (jako že žijou v otroctví indiánskejch mužů), ale přitom měly pro indiánky často ještě mnohem víc odsuzující slova než pro indiány-muže (není to můj závěr, ale jedný historičky, která to detailně zkoumala). Možná, že se něco takovýho promítá i do myšlení Betty McDonald. Koneckonců v její době žena sama o sobě pořád znamenala v právním a společenským smyslu míň než muž.

Jinak dobrý jsou třeba vzpomínky českýho učitele Josefa Novotnýho, co vyjel v 60. letech (20. století) do Kanady. Kanada byla už tehdy o dost korektnější než USA, nicméně Novotnej se třeba občas svez stopem, psal, že nikdy dlouho nečekal, jednou viděl opodál stopovat indiána. "Čekáš dlouho?" "Asi dvě hodiny," zněla odpověď s tím, že je to normální a že ví, že si ještě počká. Pasáže o indiánských žačkách jsou zvlášť poučný, hlavně komentáře stylu, jo, indiánský holky jsou hezký, ale čekaj, že je znásilníš, jinak se jim mezi nohy nedostaneš.