mne v dětství jednu dobu naprosto fascinovalo,

že byť mám svoje tělo, jsem to já, nemůžu si nikdy v životě nezprostředkovaně prohlídnout třeba svoje záda nebo prdel - do prčic, je to moje součást, ale nikdy s ní nebudu mít tu čest osobně

jednou mi někdo řekl, že kdybych se viděla 3D, sama sebe potkala, tak se možná nepoznám, nebude mi povědomá ani chůze ani držení tělo, nic z toho, podle čeho nás lidi běžně poznávají

pak jsem měla v dětství fázi, kdy mne zase mrazilo z toho, že mám nějaké vnitřnosti, a nejen, že je nikdy neuvidím a ani přesně nevím, jak fungují, ale ještě se musím spoléhat na to, že to zvládnou, i když já nemám v podstatě tušení, co všechno je potřeba k jejich chodu

no a v dospělosti mne začalo nejvíc ohromovat, jak málo vlastně právě to svoje "já" ovládám i po stránce myšlení, různých duševních pochodů, pocitů a dokonce i reakcí

No když to tak po sobě čtu, tak vlastně není divu, že mám dojem, že jsem spolu s celým tím nesmyslným světem produkt nějakého zručného ale pomateného programátora