Taky jsem se svou matkou zcela přerušila kontakt, už jsou to roky. Neudělala jsem to střihem, ale postupně, od "potkáme se třikrát za rok" až po současné "osobně už se nevídáme vůbec", protože ono ani tak nejde o ten kontakt osobní, jako o to, přerušit ho uvnitř sebe. Je to samozřejmě provázaný, takže mně to fyzické přerušení (před 14 lety na nějakou dobu naprosté, včetně zablokování v telefonu atd.) pomohlo, abych sama sebe mohla začít dávat dohromady, s obrovskou a citlivou podporou svých blízkých, a abych sama sebe přestala vnímat primárně jen jako předmět k uspokojování absurdních potřeb a ukájení sadismu své matky. I když jsem to samozřejmě nazývala (resp. bylo mi nazýváno
) nejrůznějšími, vznešeně a prorodinně znějícími jmény, spousta těch hesel zazněla i tady v jiných příspěvcích
Velmi mi pomohlo, že jsem ji v sobě před několika lety hluboce odtruchlila. Trvalo mi to dlouho, přes dva roky, myslím, podobně, jako truchlení po smrti blízkého člověka. Odtruchlila jsem to, že nemám mámu. Že jsem mámu nikdy neměla. Protože paní, která mi byla schopna dělat všechny ty věci, nebyla máma, nechci si vůbec slovo "máma" už víc s něčím takovým spojovat. Odtruchlila jsem v sobě mámu, kterou jsem si strašně přála, toužila po ní a nedostala ji. Strašně mi to pomohlo.
A jak jsem se od ní postupně dokázala vzdalovat vnitřně, tak přestává být takový problém ten kontakt fyzický. Takže třeba v telefonu už ji dávno zablokovanou nemám
Věřím si, že tohle už dneska nemám zapotřebí. Je tak strašně cizí... Dokážu ji už vidět, netřást se, nechoulit se do klubíčka... noční můry z ní taky postupně skoro zmizely... tak věřím, že se to bude s časem hojit pořád víc. Přeskládala jsem si (i v důsledku jiných událostí) vztahy tak, že jsem si svou rodinu vybrala, patří teď do ní jak někteří pokrevní příbuzní, (třeba moje babička z tátovy strany je pro mě nejblíž roli "máma", i když samozřejmě je to primárně babička
), tak i nejbližší přátelé, ke kterým mám vazby výrazně pevnější než k řadě "neutrálnějších" příbuzných. Naopak jsem přerušila vazby i s některými dalšími příbuznými navázanými na mou matku a spolupodílejícími se na jejím řádění. Prostě jsem si rodinu vytvořila na základě jiných věcí.
Jinak samozřejmě, že mě to poznamenalo - "Jsou skvrny, které nelze odstranit bez porušení podstaty látky"
Ale vlastně se mi to poznamenání na mně začíná postupně víc a víc líbit. Patří ke mně, i jsem kvůli němu trochu jiná.
Co se mých dětí týká, tak těm vysvětluju průběžně a úměrně věku, co mě k takovým krokům vedlo a vede. A zároveň je s mužem učíme, že za svoje vztahy je každý člověk odpovědný sám za sebe, a i když jim, dokud jsou děti, určitým způsobem pomáháme a prozatím jejich vztahy do určité míry kontrolujeme, tak to ubývá a ubývat bude ještě víc, a že jim nebráníme v tom, pokud chtějí se svou babičkou nějaký vztah navázat. Mladší syn nechce vůbec, starší v určité velmi omezené míře ano, tak mu to umožňujeme, vždy pod kontrolou jiného dopělého, aby ho nenapadla (to se kdysi opakovaně stalo), a on si to postupně řídí čím dál víc sám, takže momentálně ji osobně vídat nechce, chce si s ní čas od času napsat přes telefon. Možná bude v budoucnu chtít s babičkou kontakt větší, nebo naopak menší... , to už bude na něm.
Specifický okruh problémů jsem měla s věcmi, lidmi, místy... které jsou nějakým způsobem provázané jak se mnou, tak s mou matkou. Rodné město, místo trávení prázdnin, dům... potom různí společní přátelé, lidé, kteří znají mě i ji po profesní stránce...a tak. O tom tu myslím psala Girili. Tak s těmi místy to postupně dělám tak, že si vztah k tomu místu vytvářím novou kolejí. Třeba tam jezdím z jiné strany, za jiným účelem, super bylo např., když na jedno takové místo uspořádal šéf předloni "teambuildingový" výlet a teď to tam mám spojené s hrozně hezkou vzpomínkou a vlastně mi to přemazává postupně to propojení "tam to mám ráda, ale nechci tam, protože to je spjaté s matkou".
Co se těch "společných" lidí týká - tak se snažím věřit v tomhle sama v sebe a v ty lidi. Věřím, že ti, kteří mě mají rádi, mě mají rádi pro mě samotnou, a dokázali a dokážou mě vidět jak jsem, a ne prismatem, které se jim snaží (a jo, snaží, a jak
) nastavovat moje matka. Samozřejmě, že to pro ně je někdy nepříjemné. A jo, jak psala taky myslím Girili, že se obává, že ji matka bude aktivně pomlouvat - jasně, to se mi děje, a to občas i velmi aktivně, moje matka se pokouší třeba i kontaktovat lidi ode mě z práce, aby mě tam poškodila (má ty možnosti, zvenčí viděno je profesně úspěšná)... no, tak i tam se snažím věřit, že vědí, kdo jsem, a pokud by něco takhle absurdnho mi mělo způsobit pracovní problémy, tak to asi není pracoviště pro mě
jaj, to je dlouhý
Jakkoli píšu vždycky dlouhý příspěvky, tak tenhle je tedy i na mě nadstandard
No, je to obtížné téma, a vlastně pro mě je asi i je trochu terapeutický se z toho někde takhle uceleně vypsat.
Pro Tatramelku a Girili, možná i někoho dalšího, neboť nejspíš mezitím přibylo v diskusi mnoho stránek - nebojte se využít různou pomoc, blízký lidi jsou obrovská opora, ale mně třeba pomohla i profesionální psychoterapie, i třeba knížky, čtení rozhovorů s lidmi, kteří zažili něco podobného, odborné články, a pak specificky třeba taky lidi kolem mně, kteří za sebou mají podobné zkušenosti... to každej cítí, co potřebuje a co mu sedne. A jako není dobrý nechat si podsouvat ta výše zmíněná hesla typu "Rodina je to nejdůležitější, máš ke mně povidnnosti, dlužíš mi, porodila jsem tě...", tak na druhou stranu ani to, že já a ještě někdo, Tinity, myslím?- tu píše, že kontakty s matkou definitivně přerušil a bylo to tak správně, by nemělo bejt nijak podsouvající. Věřím, že každej si o nastavení svých vztahů rozhoduje sám, a může to rozhodnutí i měnit, a může ho nastavovat různým způsobem pro různé situace... a bude to dobrý