Re: Dovolená se studujícím dospělákem

To mi připomnělo pravidlo, které nastavili rodiče svým dospívajícím synům (dvojčatům): vstanou do deseti - pobyt platí rodiče, vstanou po desáté - platí si pobyt sami.

To se tedy týkalo zimních víkendů a i delších prázdninových (svátky) pobytů na oddílové chalupě v Krkonoších. Byla tam vždy parta spřátelených rodin, jezdili jsme spolu na dovolené i v létě, ovšem ne co píšete vy, ale třeba cyklistické - tam bylo předem jasné, že se opravdu každý den řekněme kolem desáté sedá na kola a jede. To samé hory pěší.

Se svými dětmi jsem tento věk a potřebu dlouho spát a obecně se trochu sem tam fláknout (dělaly sport, další zájmy, většinou opravdu docela v zápřahu...) řešila na té oddílové chalupě tak, že jsem se ráno šla proběhnout. Podle toho, kdy jsem vstala, tak na hodinu i dvě a půl. Když se pak u klidné snídaně kolem desáté plánoval výlet a děti se trousily z pokojů do kuchyně-společenské místnosti, měla jsem svých +- 15 km za sebou, a jak správně píše Rose, den již nebyl promrhaný, a mně bylo jedno, kdy se kam zda vyrazí.

Pokud se mým dětem nikam nechtělo, zůstala jsem si také číst v chalupě (stejně se hodilo, že někdo přes den topí a navečer vyrobí nějakou tu polévku...). Syn ale obvykle na výlet chtěl, kdežto dcera raději seděla u kamen s knížkou - tam jsem ji tak od 12 nechávala, pokud byl v chalupě ještě někdo další (běžně byl někdo trochu nemocný apod, a neběžkoval - klidně starší dítě, ale aby byli aspoň dva).

Syn je ADHD, a i jako dost dospělý na dovolené v Japonsku také potřeboval občas "válecí den", respektive odpočinek od vjemů a nás (matka a sestra). Působí to na tu destinaci dojmem "taková škoda, to mohl ležet doma", ale on to prostě potřebuje. A klidně i v tom Japonsku obě (dospělé) děti spaly do deseti-jedenácti, a já si zatím odběhala svoje. Spokojený všichni. Však ona se ta hora Fudži tyčí majestátně i odpoledne a večer a v noci. Na druhou stranu když jsme se dohodli, že chceme někam přejet a vidět tam v brzkou hodinu to a to, byli jsme všichni schopní vyrážet v šest.

Je to o dohodě, a v tom mám štěstí, že děti mi/nám nikdy nedělaly nic natruc. Ano, chtěly něco jiného, spory byly, ale nikdy neprudily "z principu". Přesto prošly dospíváním a jsou samostatné