Re: Chov králíků

jinak k původnímu tématu - já sama jsem také pokrytec, vadí mi, když je maso příliš podobné svému původu, takže preferuju bezhlavé králíky, ryby, krevety, nechci, aby na mne masíčko moc koukalo... přiznávám, že kdybych byla odkázaná na chov či lov, byla bych zcela jistě (brzy mrtvá) vegetariánka... chov by mi nešel, to bych těm ubožátkům udělat nemohla a lov by mi nešel taky... kdysi jsem zkoušela rybařit, ale strašně mi vadilo na tu chycenou rybu vůbec sáhnout, dneska si myslím, že ta ryba by byla tak jediná, koho bych dokázala zabít... ještě si umím představit, že bych zvíře zastřelila, ale děsí mě představa, že by to nebyla rychlá čistá smrt a způsobila bych mu bolest... zastřelené zvíře bych možná byla schopna zpracovat, ale jistá si tím nejsem... obecně je podle mne střílení nejsnazší, když si představím, že bych měla zabít člověka, střelba by byla asi první možná varianta (střílet umím, akorát jsem už dlouho nestřílela) možná bych dokázala někoho zajet autem, ale to bych se bála o to auto a nechtělo by se mi ho pak čistit
jinak jsem ochotna sama pro sebe zcela pokrytecky věřit, že pokud se králík narodí do králíkárny, je v té králíkárně víceméně spokojený, nemá žádné sny a touhy a pokud nestrádá fyzicky, a nakonec ho chovatel dobře klepne, měl hezký život a hezkou smrt, a žádnou újmu mu nikdo nezpůsobil... nakonec jako lidé na tom nejsme o moc lépe, narodíme se do nějakého prostředí, nějak si v něm žijeme, hrajeme s tím, co nám osud nadělí a pak přijde smrt a je konec... když za svůj život nezažijeme moc bolesti a trápení, měli jsme hezký život a když přijde smrt nečekaně, čistě a jistě, je to hezký konec... jako lidé máme hlavní nevýhodu oproti králíkům, že příliš silně se fixujeme na ostatní jedince kolem sebe, ať už jde o rodinu či blízké a pak příliš řešíme vlastní i jejich smrtelnost - králík o smrti nepřemýšlí, maximálně v okamžiku nějakého pudu sebezáchovy, potomky řeší jen krátce po porodu, pak už jsou mu taky fuk...