Re: Ještě k potratům

Milá Zdenko,
nevím, zda si na mne budete pamatovat, vyměnily jsme si spolu pár mailů přes jiné diskuzní fórum. Včera jsem (vzhledem k menšímu pracovnímu vytížení) měla možnost projít celé diskuzní fórum na téma interrupce. Po přečtení všech příspěvků jsem měla hlavu pěkně zamotanou a místy jsem nevěřila. Psala jsem Vám, že můj názor na potraty je liberální. To sice neznamená, že uznávám potrat jako antikoncepční metodu, ale naprosto nemohu souhlasit s přirovnáním potratu k chladnokrevné vraždě (pan Petr nechť promine, ale tady trochu "ulít´"). Pod pojmem chladnokrevná vražda si představím úplně něco jiného. Mafii, nájemného vraha, či třeba závistivce, který vraždí jen proto, že ten druhý se má lépe.
Určitě jsem psala, že jsem před šesti lety, po selhání nitroděložního tělíska, stála před dilematem, jak se k "neplánovanému" dítěti postavit. Protože, ač mám k potratům ten liberální postoj, považuji početí nového života a jeho růst za něco naprosto zázračného, odolala jsem nátlaku svého muže a na potrat jsem nešla. Dnes, o šest let starší, kdybych měla stát před stejným dilematem, tak bych asi ten zázrak, kdy se ze dvou nepatrných buněk stane živá bytost, zahodila. Bylo by to moje svobodné rozhodnutí a ač bych si odnášela veliký šrám na duši, cítila bych, že na čtvrté dítě už nemám dost sil. Fyzických, psychických i materiálních. A ptám se - jakým právem by mi někdo měl diktovat, jak se mám rozhodnout, když jenom JÁ sama vím, že bych další dítě prostě nemohla zvládnout? Nemohla bych mu dát to, co jsem dala svým třem dětem? Byla by to v mém případě výmluva? Alibismus? Co teď? Donosit dítě a dát ho k adopci. Jenže já už opravdu na další těhotenství nemám sílu. Nemám sílu se prát za to, co je morálnější. Jestli dítěti nedat žádnou šanci, anebo být krkavčí matka a dítě dát k adopci. A dozvím se, jak by tato jeho šance dopadla? Proto mi nezbývá než zoufale doufat, že už se mi nic takového nepřihodí a já nestanu před rozhodnutím být či nebýt a nadosmrti si nebudu vyčítat, že jsem zvolila pro mne tu nejjednodušší cestu na úkor jednoho zázraku přírody.
Fandím všem (hlavně paní Darje a paní Evě s tříletým synkem), kteří uznávají, že potrat je vlastně zoufalá reakce na zoufalou situaci. Každá nemá to štěstí, že má za muže pana Petra či pana Radima...Je spousta (muži prominou) takových pánů, ať mladých či starších, kteří se rádi poveselí a pak adios, seňorita, bylo to krásné, leč žádné příště. Je pravda, že je rovněž svobodné rozhodnutí dívek a žen, zda na takovouto hru přistoupí. Jenže když tak listujete stránkami časopisů Bravo a podobných, začnete mít mindráky z toho, že vaše čtrnáctiletá dcera je ještě panna...A když nahlédnete do Annonce, rubrika "hezké chvíle", přijde vám celý humbuk kolem potratů jako pěkné pokrytectví.
Také bohužel souhlasím s tím, že je lepší dítě vůbec neporodit, než ho přivést na svět do nesnesitelných podmínek (já vím, námitka, co jest rozuměti pod pojmem "nesnesitelné podmínky"), protože podmínky, ve kterých dítě vyrůstá formují jeho osobnost. Tím si tak trochu protiřečí jistá Deklarace práv.
Pokud víte, jak se vyvíjí CNS lidského plodu, můžete odhadnout, koho víc bolí dopad do popelnice, jestli několikatýdenní zárodek, který zahyne, jakmile opustí matčino tělo (hádám, že není potřeba ještě vysát mu mozek), anebo živě narozené donošené dítě. Jen tak na okraj - plody z potratu nekončí v popelnici, ale spalují se. A pokud by jejich buňky mohly zachránit jiný lidský život, nevidím důvod (pokud samozřejmě nedojde k zneužívání - asi moc čtu Robina Cooka), proč tomu bránit.
Zastánci zákazu potratů se táží - kdo dal komu právo zabít? A já se ptám - kdo dal komu právo o mně rozhodovat? "Zabít" je hrozně silné slovo. Kdo dal vrahům právo zabíjet své oběti? Kdo dal vojákům právo zabíjet své nepřátele? Pokud není žena opravdu otrlá a cynická a nebere potrat jako "vyškrábnutí bradavice", pak je jejím "trestem" její svědomí. A souhlasím s těmi, kteří říkají, že je to dost velký trest, nemusí se jí ještě připomínat drcená tělíčka a utrhané nožičky. A pokud to svědomí nemá, zaslouží si vůbec takový zázrak, jakým dítě je? Každá z nás nemá ten dar, aby mohla dát život. Znám několik takových, které by chtěly, ale nemohou. Osud, příroda (Bůh) rozhodli jinak. Proč? Proč právě ony?
K tomu, aby si matka nechala postižené dítě, i když předem o jeho vadě ví, je potřeba hodně a hodně morální síly a sebeobětování. Ne každá z nás tuto sílu v sobě má. Obdivujme ty, které to dokáží, ale neodsuzujme ty, které to nezvládnou.
Hitler nenechal vyvražďovat Židy proto, že by nebyli schopni jako podřadná rasa vést plnohodnotný život, ale proto, že si byl JIST, že podřadná rasa jsou. Stejně tak Romové či lidé duševně nemocní, na řadu by jistě přišli i Slované. Tady padla kosa na kámen, nemůžete srovnávat holocaust s rozhodováním ženy o tom, zda si nechá či nenechá postižené dítě. Víte vůbec co to byl holocaust, že klidně vyměňujete slovo Hitler a rasové za babičku, tetičku, zdraví a spokojenost?
Místo koncentračních táborů tu máme kojenecké ústavy, dětské domovy, ústavy pro těžce mentálně postižené, pasťáky, je-li libo pak i domovy důchodců. Pravda, s jejich obyvateli se zde v převážné většině nakládá přeci jen nesrovnatelně lépe a také naštěstí chybí plynové komory, apelplatzy, kobky a krematoria.
A kdo dal komu právo odsuzovat druhého za to, že považuje plnohodnotný život to, že nemusí být závislý na druhých, ví, kdo je, jak se jmenuje, má všechny končetiny, v rámci možností funkční orgány a nemá trvalé bydliště v ústavu či v nemocnici?
A jak se staráme o to, aby se ti, kteří měli smůlu a nenarodili se podle "společenských norem", mohli zařadit do běžného života?
Postižené dítě má jen malou šanci, že ho někdo adoptuje. Anonymní porody snad nejsou vůbec právně ošetřené. Odložené dítě čeká nekonečně dlouho na verdikt soudu, že je opravdu odložené a je možno ho adoptovat. Azylové domy jsou řešením jen na přechodnou dobu. Slepí a hluší sousedé či učitelé, když dítě chodí s modřinami...
Bohužel v době, kdy jsme tolik dlužni dětem narozeným, mi přijde Deklarace práv nenarozeného dítěte jako výplod chorého mozku.
Myslím si, že než represe a zákazy je lepší prevence a osvěta. Mluvit raději už od základních škol o antikoncepci, zodpovědném sexuálním chování a důsledcích toho nezodpovědného, než stavět rovnítko mezi potrat a vraždu.
Přijde mi nelogické zároveň odmítat potraty i antikocepci. Vždyť právě nedostatečná antikoncepce vede k nechtěným těhotenstvím. Metoda neplodných dnů a přerušovaného styku je pro mladé lidi, kteří začínají sexuálně žít, tou nejméně spolehlivou metodou.
I přes absolutní rozdílnost našich názorů vás tak trochu obdivuji - že umíte čelit urážkám, polemizovat, stát si za svým.
Lidský život a otázky kolem potratů je věc natolik složitá, že se asi nikdy nikdo nedobere absolutní Pravdy.
S pozdravem Vendula