Re: Ahoj, jak se máte?

Tinas, Jano,
JO, JO - LES to je u nás oblíbené. My když jsme byly se ségrou malé, tak jsme chodívali zajména s tatou na jedno místo, kam on vždycky shovával pod nebo za jeden kámen oříškovou čokoládu (to jsem ale pochopila až když jsem byla větší), jinak jsme byly přesvědčené, že nám to tam nechávají hodní skřítkové. A ti to tam nechávají pro děcka, která v lese nejsou rozívená, která se k lesu chovají slušně (nekopou do nejedlých hub, když najdou houbu vykroutí a podhoubí zamáčknou aby nevyslo ....). Chovám se tak dodnes a jsem maximálně ročilená, když vidím "krátery" po vytrhaných houbách, okrojky všude kolem ... Na druhou stranu zase vím, na co se zaměřit a většinou po těch barbarech ještě nějakou houbičku najdu. Části lesa máme pojmenované, takže tohodle křemenáče jsem třeba našla v "kouzelném lese", tenhle atlasový exemplář hříbka byl "u pneumatiky" (to je smutné pojmenování, protože vám je jasné proč tomu tak asi říkáme) ...

Já naštěstí ještě nějaké sušené houby mám.

Jano,
píšu si s jedním děvčetem z UK (jinak původem odtud) a ta taky pláče po lese. Líčila jak jednou při návštěvě své rodné hroudy, vzala do lesa manžela (brita) a ten byl hrozně vyjukanej - byl v lese poprvé v životě a ihned ji napadlo, že by nebylo špatné přihodit návštěvu lesa pokud se jedná o organizované zájezdy cizinců tady, protože na manžela to hrozně zapůsobilo a to potkal jenom zajíce (určitě by se chovali k lesu šetněji než našinec !). Já chodím do lesa ráda i když mrholí (nesmí lít), protože mám jistotu, že nikoho nepotkám - halekající houbař mě neuvěřitelně vytáčí a takový lesknoucí se mokrý klobouk na kterém je přilepený spadlý list má taky svoje kouzlo.

S touhle holčinou si píšu - tomu nebudete věřit, protože jsem propadla kouzlu ručně malovaných figurek. JO ! Jsem vlasně takové velké dítě. Chtěla jsem od Ježíšta poličky - nebo spíš vitrinky >>> mělké, hodně fochů a hlavně zasklené, ale prý až napřesrok. Nebo neměl by někdo tip, kam na něco takového hotového a ne na zakázku?