Názory k článku Trojka ze zpěvu

Dneska dostal můj syn první vysvědčení. Chodí do školy v Německu a bylo to pro něj těžké, neboť na začátku roku neuměl ani slovo německy. Dnes se velmi těšil, dokonce si oblékl i košili bez odporování. Přinesl si vysvědčení dvě. Jedno oficiální slovní hodnocení, ve kterém paní učitelka pochválila vše, co mu šlo opravdu výborně a co ne, o tom se jen zmínila jen jednou větou a to ještě v kladném smyslu:"Míša maluje obrázky velýma barvama a jsou plné fantazie."Druhé vysvědčení bylo jen pro děti. Je na něm namalovaná nádherná mašle, kterou si mohou vymalovat. Dále tam stojí:"Míšo, jsi velmi přátelský a pomáháš, kde je potřeba. Rád svačíš se svojí třídou. Výborně pracuješ na denním i týdenním plánu.Staráš se dobře o svoje věci. Dokážeš rozveselit smutné děti. Rád nám předčítáš své vlastní vymyšlené příběhy na čtecím trůnu. Psát opakovací diktáty Ti dělá radost.Jsi výborný i o přestávkách a rád hraješ fotbal."Závidím svému synovi. Sice jsem mívala na základce jedničky,ale tu záři v očích, s jakou mi přečetl své vysvědčení, tak tu jsem určitě neměla. Mají na příští rok slíbené od paní ředitelky opět slovní hodnocení, ale pak už nastoupí bohužel pravá nemecká přísnost.

Ahoj Kateřino, mluvíšmi z duše. Takové slovní hodnocení, jaké jsi napsala, je pohlazeníčko po duši. I já patřím k těm nešťastníkům, kteří měli na svém prvním vysvědčení jednu velkou trojku. Nastupovala jsem do první třídy s měsíčním zpožděním vinou těžké angíny a prostě se mi nepoadřilo zapadnout. Dodnes si pamatuju svoje pocity, kdy jsem přišla do nového prostředí, mezi nové děti, nikoho jsem neznala a hned jsem musela dohánět ten první měsíc. tu trojku jsem tenkrát moc obrečela, nicméně mě to nepoznamenalo nějak fatálně. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Je to opravdu hodně v učitelkách. Mám kamarádku učitelku na prvním stupni. Když před pár lety dostala své první prvňáčky, nemohla se dočkat, jak se na ně těšila. V srpnu napekla z vizovického pečiva ježečky a každé dítě od ní mělo první školní den jednoho na lavici. Ale ještě před tím, než začal školní rok, napsala každému dtěti dopis, který poslala na domácí adresu. Představila se jako jeho paní učitelka a každému tomu drobkovi napsala, jak se na něj těší, uklidnila ho, že se nemusí ničeho bát, že si budou hodně hrát a povídat a že se naučí spoustu nového. Moc se mi to líbilo, tu třídu má ještě dnes, jsou to čtvrťáci a pořád je pro ně jejich hodnou paní učitelkou. Když mi o těch svých dětech vypráví, žasnu, co o koždém ví, jaké má problémy, co který potřebuje, je prostě úžasná. A to má své tři děti, z toho dva "klacky" v pubertě. Škoda, že takových není víc. bylo by hodně spokojených dětí a hodně rodičů, kteří by mohli být v klidu.

Tak jsem se víc než po měsíci dostala zase na Rodinu, pročítám si, co je zhruba kde nového a zaujalo mě tohle trápeníčko s učitelkou.
Samozřejmě, že na dvojku či trojku z "vedlejšího" předmětu se můžeme dívat s úsměvem, děťátko pochválit za snahu, vidět v jeho výtvorech jeho originální vidění a o učitelce si myslet svoje. Jak jsem to četla, Jarka elegantně vyřešila i omezenost učitelky hudební výchovy.
Anžto jsem ale tak trochu šťoura, nemůžu si odpustit jedno velké AVŠAK.
Ten stud a lítost, které dítě prožije, když paní učitelka znectí jeho výkon v jakékoliv výchově špatnou známkou, je dosti často zapamatovatelný na celý život. Dobrý a milující rodič se snaží dovést svoje dítě k tomu, aby se nad tím naučilo mávnout rukou a věřit si. Některým dětem ale trvá déle, než se to naučí a mohou z toho být dost frustrované. Moje sestra měla bohužel příšernou učitelku od první do čtvrté třídy. Tehdy, v první polovině 70. let, to byla zapálená komunistka, zlá ženská a děti ve třídě měla rozdělené na oblíbence a "ty špatné". Moje sestra, ačkoliv byla nadaná a chytrá, se jí nikdy nezavděčila, vždycky udělala aspoň něco špatně a když už se jí všechno povedlo, aspoň "zlobila". Začala si kousat nehty, začaly se jí kazit oči, protože seděla v některé z posledních lavic a bezmezná důvěra v učitelku se postupně ztrácela. Dodnes nerozumím tomu, proč ji moji rodiče nenechali převést do béčka (sestra chodila do 1.A), asi tomu tehdy nepřikládali takový význam a v té smutné době se báli jakkoliv ozvat, vybočit z řady.
Ono je to trochu dvojsečné, naznačit dítěti, že paní učitelka není zrovna ideální, protože dítě, zvlášť na prvním stupni, by mělo svému učiteli bezmezně věřit. Pořád potřebuje pocit bezpečí a myslím si, že takováhle - i když malá - disharmonie mezi rodiči a učiteli, ho narušuje.
Já vím, že nikdo není dokonalý, učitelé (dneska vlastně spíš učitelky) mají malé platy, svoje rodiny, svoje starosti a celé školství vůbec stojí za starou belu. Přičemž ovšem čest všem výjimkám (Zuzko...). Jsem ale horlivou zastánkyní slovního hodnocení VŠECH předmětů na prvním stupni a po pravdě řečeno, rodiče, kteří to odmítají vůbec nechápu. Je tu někdo takový, kdo mi může napsat svoje důvody k tomu, aby děti - zvlášť ty malé - byly známkovány klasicky? Abych uvedla svoje důvody pro slovní hodnocení, napíšu jeden příklad. Dejme tomu Tomášek je hodný, přemýšlivý kluk, který má sice obě ruce levé, ale zato kuřeti by neublížil, natož spolužákovi. Na prvním vysvědčení, které je pro takové dítě velkou událostí se mu skví obrovská trojka, protože škrábe jako kocour, pletou se mu slabiky a pořád si plete "p" a "b". Ještě k tomu zpívá falešně a v odečítání do desíti má taky mezery... Místo co by paní učitelka napsala třeba: "Tomášku, jsi hodný kluk, všechny věci máš vždycky v pořádku připravené a líbí se mi, že pozorně posloucháš, co Vám ve třídě vykládám. Jen si dej pozor na psaní, hodně si doma maluj kolečka a vlnky, protože sám dobře víš, že psaní Ti ještě moc nejde. Časem se to zlepší, ale ještě se o trošku víc snaž. Písmenka se Ti sice pletou, ale když si budeš hodně číst a prohlížet různé knížky, zlepší se to. Uvidíš, jakou budeš mít radost, až si sám přečteš svou oblíbenou pohádku. Jsem ráda, že Tě mám ve třídě. Kdyby všechny děti byly tak hodné a pozorné jako Ty, mohla bych Vám toho o světě říct mnohem víc. Tvoje paní učitelka.
Tak jsem tu tím svým románem částečně popsala, jaké mám pocity, když si čtu trápení jedné maminky a zkušenosti a rady maminek jiných. Nevím, jak to vypadá s Bílou knihou školství v parlamentě, ale doufám, že až půjde moje dcera do školy, nebudu muset vyhledávat školu se slovním hodnocením někde v tramtárii. Howgh.

Taky se mi zdá krutá v první třídě dvojka. To už je lepší pro děti slovní hodnocení.Dvě naše děti navštěvují školu v Německu. První vysvědčení byl pro mě šok. Dcera přinesla dvojku z tělocviku, hudebky i z chování. Tady prostě mají jedničku jen ti úplně nejlepší, což jsou tak dva či tři žáci a to ještě ne ze všech předmětů. Takže ten nejlepší žák ve třídě měl ve druhé třídě tři jedničky a pět dvojek. Takže hlavu vzhůru, ještě na tom nejsme v Čechách tak špatně. Jen se nesmíme kvůli tomu na děti zlobit a raději jim to rozumně vysvětlit.

Jako rodič tenhle problém ještě neřeším, ale mám v živé paměti svoje vlastní vysvědčení se samými jedničkami a dvojkou z tělocviku (a to v době, kdy se se samými jedničkami chodilo na střední školu rovnou a kvůli dvojce z tělocviku bych musela dělat příjímačky). Nejsem neohrabaná ani líná, jenže paní učitelka měla tabulky, kolik má skočit 11 letá dívka do dálky a podle těch jela. Já jsem byla malá a hubená (v těch jedenácti jsem vážila 25kg) a nemohla jsem splnit limity vypočítané na děti o 10cm vyšší a 10kg těžší.
Tehdy se za mě přimlouvala celá sborovna, ale bylo to málo platné. Naši si s paní učitelkou promluvili na třídních schůzkách a když pochopili, že podle ní není důležitější předmět než TV, taky to pustili z hlavy. Vysvětlili mi, že paní učitelka si nejspíš takto léčí svoje mindráky a že jsem šikovná holka, co umí skvěle běhat a lyžovat (jednou jedinkrát jsem na 2.stupni měla z TV jedničku a to právě v pololetí, kdy byl lyžák).
Taky by mi přišlo lepší, kdyby se výchovy hodnotily jen slovně, ale když to nejde, je asi opravdu nejdůležitější přístup rodičů. Chce to dítěti vysvětlit, že nemůže mít talent na všechno (ono dětem zvyklým jinak na úspěch se nezdar těžko překusuje), že ho přesto máme rádi, a když paní učitelka neuznává snahu, je to její problém.
Mimochodem - dostala jsem za celou školní docházku jen dvě pětky - jednu z dřevěné krabičky (pracovní vyučování) a druhou z hodu granátem (branná výchova). Ani jednu z těhle dovedností jsem v životě zatím nepotřebovala.